9. Etapy Božího zjevení v dějinách světa a člověka

03.04.2014 10:12

BŮH SE ČLOVĚKU SDĚLUJE, DÁVÁ SE POZNÁVAT, A TO SKRZE ZJEVENÍ V PRŮBĚHU DĚJIN LIDSTVA. ZÁKLADNÍ ETAPY BOŽÍHO ZJEVENÍ MŮŽEME OBJEVOVAT V PÍSMU SVATÉM, KDY BŮH ZASAHUJE DO DĚJIN VYVOLENÉHO NÁRODA. V PLNOSTI SE BŮH ZJEVIL V JEŽÍŠI KRISTU.


Drazí bratři a sestry,

V minulé katechezi jsem mluvil o Božím zjevení jako sdělení, které poskytuje Bůh o Sobě samém a Svém plánu vstřícnosti a lásky. Toto zjevení Boha se včleňuje do dějin lidstva a lidského času. Dějiny se tak stávají „místem, kde můžeme zjišťovat Boží působení ve prospěch lidstva. Zasahuje nás v tom, co je pro nás důvěrně známé a snadné k ověření, protože se jedná o naše každodenní prostředí, bez něhož se nedokážeme pochopit“ (Fides et ratio, 12).

Evangelista Marek – jak jsme slyšeli v úvodu generální audience – jasně a stručně podává východiska Ježíšova kázání: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království“ (Mk 1,15). To co osvěcuje a obdařuje dějiny světa a člověka plným smyslem, rozzářilo se v betlémské jeskyni. Je to mystérium, o němž budeme zanedlouho o Vánocích rozjímat, tedy spása, která se uskutečňuje v Ježíši Kristu. Bůh v Ježíši Kristu manifestuje svoji tvář a žádá po člověku, aby se rozhodl jej uznat a následovat. Bůh se zjevil v dějinách, aby s člověkem navázal vztah dialogu a lásky, a dal nový smysl celému lidskému putování. Dějiny nejsou pouhou posloupností století, roků a dnů, nýbrž časem určité přítomnosti, která jim dává plný smysl a otevírá je k pevné naději.

Kde můžeme vyčíst jednotlivé etapy tohoto Božího Zjevení? Místem, kde můžeme objevit události tohoto putování, je především Písmo svaté, a chtěl bych proto znovu všechny pozvat, aby v tomto Roce víry častěji brali do rukou Bibli, četli ji a rozjímali, a věnovali větší pozornost liturgickým čtením nedělní mše. To vše představuje cennou potravu naší víry.

Čtení Starého zákona nám ukazuje, že Boží zásahy do dějin lidu, jehož si Bůh vyvolil a se kterým uzavřel smlouvu, nejsou fakta, která pominou a upadnou do zapomnění, ale stávají se „pamětí“, tvoří „dějiny spásy“, které v povědomí Izraelského lidu žijí skrze slavení těchto spásonosných událostí. V knize Exodus Pán ukazuje Mojžíšovi, jak slavit velký moment osvobození z Egyptského otroctví, židovskou Paschu, těmito slovy: „Tento den si uchováte jako památný a budete ho slavit jako Hospodinův svátek. Budete ho slavit po všechna svá pokolení jako věčné ustanovení“ (Ex 12,14). Pro celý Izraelský lid se upamatovávání na to, co Bůh učinil, stává určitým druhem trvalého imperativu, aby plynutí času bylo značeno živou pamětí minulých činů, které tak znovu den po dni formují dějiny a zůstávají přítomny. V knize Deuteronomium se Mojžíš obrací k lidu slovy: „Jen si dej pozor a velmi na sebe dbej, abys nezapomněl na všechny události, které viděly tvé oči. Ať nevymizí z tvého srdce po všechny dny tvého života; nauč jim své syny i vnuky!“ (Dt 4,9). A říká to také nám: „Jen si dej pozor, abys nezapomněl na všechno, co učinil Bůh“. Víra je živena objevováním a pamatováním neustále věrného Boha, který řídí dějiny a je bezpečným a stabilním základem, na němž je třeba stavět vlastní život. Také hymnus Magnificat, který Panna Maria pozvedá k Bohu, je vznešeným příkladem těchto dějin spásy, této památky, která zpřítomňuje a uchovává Boží působení. Maria opěvuje milosrdné působení Boha v konkrétním putování svého lidu, věrnost příslibům smlouvy daným Abrahamovi a jeho potomkům. To vše je živou pamětí Boží přítomnosti, která nikdy nepomine (srov. Lk 1,46-55).

Pro Izrael je Exodus ústřední dějinnou událostí, která zjevuje Jeho mocné působení. Bůh osvobozuje Izraelity z egyptského otroctví, aby se mohli vrátit do zaslíbené země a klanět se Mu jako jedinému a pravému Pánu. Izrael se nevydává na cestu, aby se stal lidem jako ostatní a měl také svoji národní nezávislost, nýbrž aby sloužil Bohu kultem a životem a vytvořil tak Bohu ve světě místo, kde je Mu člověk poslušný a kde je Bůh přítomen a uctíván. Přirozeně nejenom kvůli sobě, ale proto, aby dosvědčoval Boha ostatním národům. Slavení této události je jejím zpřítomněním a aktualizací, aby dílo Boží nezaniklo. Uchovává víru v Jeho osvobozující plán a neustále se jej drží, aby člověk mohl uznat svého Pána, sloužit Mu a odpovídat vírou a láskou na Jeho činy.

Bůh tedy zjevuje Sebe sama nejenom prvotním činem stvoření, ale vstupem do našich dějin, do dějin jednoho malého národa, který nebyl ani nejpočetnější, ani nejsilnější. A toto zjevení Boha postupující dějinami vrcholí v Ježíši Kristu. Bůh, Logos, tvůrčí Slovo, které je na počátku světa, se vtělilo v Ježíše a ukázalo pravou tvář Boha. V Ježíši se naplňují všechny přísliby, v Něm vrcholí dějiny Boha s lidstvem. Když čteme vyprávění dvou učedníků jdoucích do Emauz zaznamenané svatým Lukášem, vidíme jasně vystupovat Krista, který osvěcuje Starý zákon, celé dějiny spásy a ukazuje velký jednotný plán obou Zákonů, ukazuje cestu jejich jednoty. Ježíš totiž vysvětluje vyděšeným a zklamaným pocestným, že je naplněním všech příslibů: „Začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje“ (Lk 24,27). Evangelista uvádí zvolání jednoho z učedníků poté co zjistili, že oním neznámým pocestným byl Pán: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ (Lk 24,32).

Katechismus katolické církve shrnuje etapy Božího zjevení a ukazuje souhrnně jejich vývoj (srov. KKC, 54-64). Bůh již na začátku vybídl člověka k důvěrnému společenství se Sebou samým, a když člověk vlastní neposlušností přišel o své přátelství, Bůh jej nevydal do moci smrti, ale mnohokrát nabízel lidem svoji smlouvu (srov. Římský misál, IV. eucharistická modlitba). Katechismus prochází putování Boha s člověkem od smlouvy s Noem po potopě k povolání Abrahama a odchodu z jeho země, aby se stal otcem mnoha národů. Bůh formuje Izrael jako svůj lid událostí Exodu, smlouvou na Sinaji a darováním Zákona Mojžíšovým prostřednictvím, aby Jej poznal a sloužil Mu jako jedinému a pravému Bohu. Skrze proroky vede Bůh svůj lid v naději na spásu. Izaiáš nás seznamuje s takzvaným „druhým exodem“, návratem z Babylonského exilu do vlasti a obrozením lidu. Mnozí však zároveň zůstávají v rozptýlení a tak se tato víra stává univerzální. Nakonec už není očekáván jenom nějaký král, syn Davidův, ale „Syn člověka“, spása všech národů. Uskutečňuje se setkání s kulturami, nejprve s Babylonskou a Syrskou, potom také s řeckou rozmanitostí. Vidíme tak, že se Boží cesta rozšiřuje a stále více se otevírá Mystériu Krista, Krále veškerenstva. V Kristu se konečně v plnosti uskutečňuje Zjevení, láskyplný plán Boha. On sám se stává jedním z nás.

Pozastavil jsem se u konání památky Božího působení v lidských dějinách, abych ukázal etapy tohoto velkého plánu lásky dosvědčeného ve Starém a Novém zákoně: jediném plánu spásy, který je určen celému lidstvu, postupně se zjevoval a uskutečňoval Boží mocí. Bůh přitom vždycky reaguje na odpovědi člověka a nachází nové počátky smlouvy, když člověk zbloudí. To je pro cestu víry zásadní. Jsme v adventní době, která nás připravuje na Narození Páně. Jak všichni víme, výraz advent znamená „příchod“, „přítomnost“ a kdysi znamenal příchod krále nebo císaře do určité provincie. Pro nás křesťany toto slovo znamená podivuhodnou a omračující skutečnost: samotný Bůh vyšel ze svého nebe a sklonil se k člověku, uzavřel s ním smlouvu a vstoupil do dějin jednoho lidu. On je králem, který sestoupil do této nuzné provincie, kterou je Země, obdařil nás svojí návštěvou přijetím našeho těla a stal se člověkem jako my. Advent nás vybízí, abychom prošli cestu této přítomnosti a stále znovu nám připomíná, že Bůh neodešel ze světa, neabsentuje, neponechal nás sobě samým, nýbrž vychází nám vstříc různými způsoby, které se máme naučit rozlišovat. I my jsme svoji vírou, svojí nadějí a svojí láskou povoláni, abychom ve světě často plytkém a roztěkaném denně objevovali a dosvědčovali tuto přítomnost a dávali ve svém životě zazářit světlu, které osvítilo betlémskou jeskyni.

Přeložil Milan Glaser