6. Věřit je rozumné

03.04.2014 10:09

ROZUM A VÍRA SI NEPROTIŘEČÍ, ALE NAOPAK SE DOPLŇUJÍ A POMÁHAJÍ SI.


Drazí bratři a sestry,

postupujeme tímto Rokem víry a neseme si v srdci naději na znovuobjevení radosti z toho, že věříme, a znovu se nadchneme pro sdílení pravd víry se všemi lidmi. Tyto pravdy nejsou jenom jakýmsi sdělením o Bohu, exkluzivní informací o Něm. Vyjadřují totiž událost setkání Boha s lidmi, spásonosné a osvobozující setkání, které uskutečňuje ty nejhlubší touhy člověka, jeho aspirace po pokoji, bratrství a lásce. Víra pomáhá objevovat, že toto setkání s Bohem zhodnocuje, zdokonaluje a povznáší vše, co je v člověku pravé, dobré a krásné. Dochází k tomu tak, že zatímco se Bůh zjevuje a dává poznat, člověk se dozvídá, kdo je Bůh, a Jeho poznáním objevuje sebe samého, svůj vlastní původ, velikost i důstojnost lidského života.

Víra skýtá autentické vědění o Bohu, které zapojuje celého člověka: je to „vědění“, tzn. poznání, které dává chuť k životu, novou příchuť existence, radost z bytí na světě. Víra se vyjadřuje darováním sebe sama druhým v bratrství, které vytváří vzájemnost, schopnost mít rád a přemáhat osamocenost vedoucí k smutku. Toto poznání Boha skrze víru však není jenom intelektuální, ale vitální. Je to poznání Boha-Lásky, díky samotné Jeho lásce. Boží láska umožňuje vidět, otevírá oči, dává poznat celou skutečnost a přesahuje neblahé perspektivy individualismu a subjektivismu, které dezorientují lidské svědomí. Poznání Boha je tedy zkušenost víry a zároveň v sobě zahrnuje intelektuální a mravní putování. V hloubi se nás dotýká přítomnost Ježíšova Ducha a překonáváme horizonty svých egoismů a otevíráme se opravdovým existenciálním hodnotám.

V této dnešní katechezi bych se rád pozastavil u rozumnosti víry v Boha. Katolická tradice hned zpočátku odmítla takzvaný fideismus, což je vůle věřit proti rozumu. Credo quia absurdum (věřím, poněvadž je to absurdní) není formulace, která by interpretovala katolickou víru. Bůh totiž není absurdní, třebaže je mystériem. Tajemství samo není iracionální, ale překypuje smyslem, významem i pravdou. Pokud rozum nazírá tajemství a vidí tmu, není tomu tak proto, že by tajemství neobsahovalo světlo, ale spíše proto, že jej obsahuje příliš mnoho. Stejně tak, jako když člověk obrátí svůj zrak přímo do slunce a uzří pouze tmu. Kdo by však tvrdil, že slunce nesvítí nebo že není zdrojem světla? Víra umožňuje hledět do „slunce“, k Bohu. Je akceptací Jeho zjevení v dějinách a opravdu se jí dostává jakoby veškeré záře Božího tajemství, uznává-li velký zázrak, že se totiž Bůh přiblížil člověku, nabídl se jeho schopnosti poznat, přizpůsobil se stvořenému omezení lidského rozumu (srov. Dei Verbum, 13). Zároveň Bůh svojí milostí osvěcuje rozum a otevírá mu nové, nezměrné a nekonečné horizonty. Víra je proto podnětem k neustálému hledání, ustavičnému nezaostávání a nespokojování se s nevyčerpatelným objevováním pravdy a skutečnosti. Falešným je předsudek jistých moderních myslitelů, podle nichž je lidský rozum blokován věroučnými dogmaty. Přesný opak je pravdou, jak dokázali velcí myslitelé katolické tradice. Svatý Augustin před svým obrácením hledá se značným znepokojením pravdu za pomoci všech možných filosofií a všechny je shledává nedostatečnými. Jeho úmorné racionální bádání je smysluplnou pedagogií pro setkání s Kristovou Pravdou. Když říká: „rozuměj, abys uvěřil, a věř, abys rozuměl“ (Sermo 43,9), jakoby podával svou vlastní životní zkušenost. Tváří v tvář Božímu Zjevení si intelekt a víra nejsou cizí nebo protichůdné, nýbrž současně podmiňují porozumění Jeho smyslu, aby přijaly Jeho autentické sdělení a vstoupily tak na práh tajemství. Svatý Augustin je spolu s mnoha dalšími křesťanskými autory svědkem víry, která se uskutečňuje rozumem, který myslí a vybízí k přemýšlení. V těchto šlépějích jde svatý Anselm, který ve svém Proslogion říká, že katolická víra je fides quaerens intellectum (víra hledající porozumění) a že tedy hledání porozumění je vnitřním úkonem víry. A především Svatý Tomáš Akvinský, zdatný představitel této tradice, se konfrontuje s rozumem filosofů a ukazuje kolik nové a plodné racionální vitality se dostává lidskému myšlení, je-li naroubováno na principy a pravdy křesťanské víry.

Katolická víra je tedy rozumná a sytí také důvěru v lidský rozum. První vatikánský koncil v dogmatické konstituci Dei Filius prohlásil, že rozum je s to poznat s jistotou existenci Boha prostřednictvím stvoření, avšak jedině víra může světlem milosti poznat „snadno, s absolutní jistotou a bez omylu“ (DS 3005) pravdy týkající se Boha. Poznání víry však nestojí proti zdravému rozumu. Blahoslavený papež Jan Pavel II. ve své encyklice Fides et ratio tvrdí následující: „lidský rozum se tedy souhlasem s obsahem víry neruší ani neumenšuje; k pravdám víry se dospívá v každém případě svobodným rozhodnutím a vědomě“ (č.43). V neodolatelné touze po pravdě je harmonický vztah víry a rozumu jedinou správnou cestou, která vede k Bohu a k naplnění této touhy.

Tato nauka je snadno rozpoznatelná v celém Novém zákoně. Svatý Pavel píše korintským křesťanům a tvrdí: „Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost“ (1 Kor 1,22-23). Bůh totiž spasil svět nikoli výkonem moci, nýbrž ponížením svého jednorozeného Syna. Podle lidských parametrů se tento neobvyklý způsob Božího jednání příčí požadavkům řecké moudrosti. Přece však má Kristův kříž svůj důvod, který svatý Pavel nazývá: ho logos tou staurou, (v českém katolickém překladu – pozn. překl.) „nauka o kříži“ (1 Kor 1,18). Termín logos znamená slovo a zároveň rozum, a jakožto slovo vyjadřuje verbálně to, co vypracoval rozum. Pavel tedy spatřuje v kříži událost nikoli iracionální, nýbrž spásonosnou skutečnost, která má svoji vlastní rozumnost rozpoznatelnou světlem víry. Zároveň má tolik důvěry v lidský rozum, že se až podivuje nad skutečností, že mnozí, ačkoli vidí díla, která Bůh uskutečnil, vzpírají se uvěřit v Něho. V listě Římanům praví: „Co je totiž u něho neviditelné – jeho věčná moc a jeho božské bytí – to je možné už od počátku světa poznat světlem rozumu z toho, co stvořil“ (1,20). Stejně tak svatý Petr nabádá křesťany v diaspoře, aby „měli v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a byli stále připraveni obhájit se před každým, kdo se ptá po důvodech jejich naděje“ (srov. 1 Petr 3,15). V atmosféře pronásledování a mocného nároku dosvědčovat víru je po věřících požadováno, aby hájili svoji oddanost slovu evangelia podloženými důvody a podávali tak důvody svojí naděje.

Na těchto předpokladech plodného spojení mezi rozuměním a vírou se zakládá také řádný vztah mezi vědou a vírou. Vědecké bádání přivádí k poznání stále nových pravd o člověku a kosmu, jak víme. Opravdové blaho lidstva, dostupné vírou, otevírá horizont, ve kterém se má jeho objevné putování ubírat. Je proto zapotřebí povzbudit například výzkum postavený do služeb života a směřující k odstraňování nemocí. Důležitá jsou také bádání vedoucí k objevování záhad naší planety a vesmíru spolu s vědomím, že člověk je vrcholem stvoření nikoli proto, aby jej nesmyslně vykořisťoval, ale aby jej střežil a učinil obyvatelným. Reálně žitá víra tak nevstupuje do konfliktu s vědou, spíše s ní spolupracuje, nabízí zásadní kritéria k prosazování dobra všech a žádá zřeknutí se pouze takových pokusů, které protiřečí původnímu Božímu plánu a mohou mít následky, jež se obracejí proti samotnému člověku. Také proto je rozumné věřit. Je-li věda cenným spojencem víry při chápání Božího plánu ve světě, umožňuje zase víra vědeckému pokroku, aby se rozvíjel vždycky pro dobro a pro pravdu člověka a zachovával věrnost tomuto plánu.

Pro člověka je tedy rozhodující otevřít se víře, poznat Boha a Jeho plán spásy v Ježíši Kristu. V evangeliu se započal nový humanismus, autentická „gramatika“ lidství a celé reality. Katechismus katolické církve uvádí: „Boží pravda, to je jeho moudrost, kterou řídí celý řád stvoření a vládne nad světem. Bůh, který sám «učinil nebe i zemi» (Žl 115,15), sám může též dát pravé poznání všech stvořených věcí ve vztahu k němu“. (KKC, 216).

Doufejme tedy, že naše snaha o evangelizaci pomůže znovu učinit evangelium středem života mnoha mužům a ženám naší doby. A modleme se, aby všichni nalezli v Kristu smysl života a základ pravé svobody. Bez Boha totiž člověk ztrácí sám sebe. Svědectví těch, kteří nás předešli a odevzdali své životy evangeliu, jsou toho trvalým potvrzením. Je rozumné věřit, ve hře je naše existence. Stojí za to dát se Kristu, jedině On nasytí touhu po pravdě a dobru, která koření v duši každého člověka: nyní v pomíjivosti času a v den, který nemá konce, v blažené věčnosti.

Přeložil Milan Glaser