25. Modlitby umírajícího Ježíše

02.04.2014 17:29

ODPUŠTĚNÍ NEPŘÁTELŮM. SVĚŘENÍ SE DO BOŽÍCH RUKOU.

 

Drazí bratři a sestry,

V naší škole modlitby jsme minulou středu mluvili o Ježíšově modlitbě na kříži převzaté ze žalmu 22: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil“. Nyní bych chtěl pokračovat v rozjímání o Ježíšově modlitbě na kříži těsně před smrtí a zastavit se u podání evangelia sv. Lukáše. Evangelista nám předal tři výroky pronesené Ježíšem na kříži, z nichž první a třetí jsou modlitby určené výslovně Otci. Druhý je tvořen příslibem daným tzv. dobrému lotrovi, který byl ukřižován spolu s Ním. Ježíš jej totiž v odpovědi na jeho prosbu ujišťuje: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 23, 43). V Lukášově vyprávění jsou působivě propojeny obě modlitby, které umírající Ježíš adresuje Otci, spolu s vyslyšením prosby, s níž se k Němu obrátil litující hříšník. Ježíš vzývá Otce a zároveň vyslyší prosbu tohoto muže, který je často nazýván latro poenitens, „kající se lotr“.

Zastavme se u těchto tří Ježíšových modliteb. První pronesl hned poté, co byl přibit na kříž, zatímco si vojáci rozdělovali Jeho šat jako tristní odměnu za svoji službu. V jistém smyslu se tímto gestem končí proces ukřižování. Sv. Lukáš píše: „Když došli na místo, které se nazývá Lebka, ukřižovali jeho i ty zločince, jednoho po pravici a druhého po levici. Ježíš řekl: «Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.» Jeho šaty si rozdělili losem.“ (Lk 23,33-34). První modlitba, kterou se Ježíš obrací k Otci, je přímluvná. Žádá odpuštění pro své vrahy. Ježíš tak v první osobě uskutečňuje to, co učil v horském kázání, když řekl: „Ale vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí“ (Lk 6,27), a slíbil také těm, kteří umí odpouštět: „Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího“ (Lk 6,35). Nyní Ježíš na kříži svým katům nejenom odpouští, ale obrací se k Otci a přimlouvá se za ně.

Tento Ježíšův postoj má působivou „nápodobu“ ve vyprávění o ukamenování svatého Štěpána, prvomučedníka. Štěpán v bezprostřední blízkosti svojí smrti „klesl na kolena a hlasitě zvolal: «Pane, nepřičítej jim tento hřích.» A po těchto slovech skonal.“ (Sk 7,60). Byla to jeho poslední slova. Porovnání Ježíšovy odpouštějící modlitby s modlitbou prvomučedníka Štěpána je výmluvné. Svatý Štěpán se obrací ke zmrtvýchvstalému Pánu a žádá, aby jeho zabití, tedy skutek jasně označený výrazem „tento hřích“, nebyl přičítán těm, kteří jej kamenovali. Ježíš se na kříži obrací k Otci a nejenom žádá odpuštění pro ty, kteří jej přibili na kříž, ale podává také výklad toho, co se děje. Podle jeho slov totiž lidé, kteří jej křižují „nevědí, co činí“ (Lk 23,34). Předkládá tedy Otci jakožto důvod prosby o odpuštění nevědomost, „nevědění“, které ponechává otevřenou cestu k obrácení, k němuž ostatně dochází ve slovech, která pronesl setník po Ježíšově smrti: „Tento člověk byl skutečně spravedlivý,“ syn Boží. „Zůstává pro všechny věky a všechny lidi útěchou, že Pán činí základem prosby o odpuštění nevědomost, ať už těch skutečně nevědomých, svých katů, anebo těch vědoucích, kteří ho odsoudili, - a pohlíží na ni jako na dveře, které nás mohou otevřít obrácení“ (Ježíš Nazaretský II, str.136).

Druhý Ježíšův výrok na kříži podaný svatým Lukášem je slovem naděje, je odpovědí na prosbu jednoho ze dvou mužů ukřižovaných spolu s Ním. Dobrý lotr jde před Ježíšem do sebe, lituje a zjistí, že se ocitl před Božím Synem, jenž zjevuje tvář samotného Boha, a prosí jej: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království“ (Lk 23,42). Pánova odpověď na tuto prosbu značně překračuje samu žádost. Říká totiž: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji“ (Lk 6,43). Ježíš si je vědom, že vstupuje do přímého společenství s Otcem a že otevírá člověku cestu do Božího ráje. Touto odpovědí tak poskytuje pevnou naději, že dobrota Boží se nás může dotknout i v posledním okamžiku života a že i po pomýleném životě nachází upřímná modlitba otevřenou náruč dobrého Otce očekávajícího synův návrat.

Zastavme však u posledních slov umírajícího Ježíše. Evangelista praví: „Bylo už asi dvanáct hodin. Tu nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne, protože se zatmělo slunce. Chrámová opona se vpůli roztrhla. Ježíš zvolal mocným hlasem: «Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!» A po těch slovech vydechl naposled“ (Lk 23,44-46). Některé aspekty tohoto vyprávění se liší ve srovnání s popisem podaným Markem a Matoušem. Tři hodiny temnoty u Marka zmíněny nejsou, zatímco u Matouše jsou spojeny s řadou dalších apokalyptických událostí jako zemětřesení, otevření hrobů a vzkříšení těl zesnulých (srov. Mt 27,51-53). U Lukáše má temnota svou příčinu v zatmění slunce, ale ve stejné chvíli dochází také k roztržení opony v chrámě. Lukášovo líčení tak podává dvojí poněkud paralelní znamení, na nebi a na zemi. Nebe ztrácí svoje světlo, země se propadá, zatímco v chrámu, místě Boží přítomnosti, se trhá opona, která chránila velesvatyni. Ježíšova smrt je podána výslovně jako kosmická a liturgická událost; je začátkem nového kultu v onom chrámu, který není vystavěn lidmi, protože samo Tělo zabitého a zmrtvýchvstalého Ježíše shromažďuje národy a sjednocuje je ve svátosti Jeho Těla a Jeho Krve.

Ježíšova modlitba „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha“ je v této chvíli utrpení mocným zvoláním krajní a naprosté odevzdanosti Bohu. Tato modlitba je výrazem plného vědomí, že není opuštěn. Začátek Ježíšovy invokace – „Otče“ – připomíná první Jeho prohlášení jakožto dvanáctiletého chlapce. Tehdy se zdržel tři dny v Jeruzalémském chrámu, jehož opona se nyní roztrhla. A když Mu rodiče předložili svoji starost, odpověděl: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2,49). Tento jedinečný vztah s Otcem od začátku do konce zcela určuje Ježíšovo cítění, Jeho slova i Jeho činy. Na kříži Ježíš plně a v lásce prožívá svůj synovský vztah k Bohu, který oživuje Jeho modlitbu.

Slova, která pronesl Ježíš hned po oslovení „Otče“, jsou přejata ze Žalmu 31: „Do tvých rukou svěřuji svého ducha“ (Žl 31,6). Tato slova však nejsou pouhou citací, ale spíše vyjevují pevné rozhodnutí. Ježíš se „svěřuje“ Otci v naprosté odevzdanosti. Tato slova jsou modlitbou „spolehnutí“ plného důvěry v Boží lásku. Ježíšova modlitba tváří v tvář smrti je dramatická jako pro každého člověka, ale zároveň je prostoupena hlubokým pokojem zrozeným z důvěry v Otce a vůle naprosto se Mu odevzdat. V Getsemanech vstupoval do závěrečného zápasu v nejintenzivnější modlitbě a chystal se „vydat do rukou lidí“ (Lk 9,44), přičemž „jeho pot stékal na zem jako krůpěje krve“ (Lk 22,44). Jeho srdce však bylo zcela poslušné Otcově vůli a proto se „zjevil anděl z nebe a posiloval ho“ (Lk 22,42-43). Nyní, v posledních okamžicích se Ježíš obrací k Otci a říká, čí jsou ve skutečnosti ony ruce, kterým svěřil celý svůj život. Než se vydal na cestu do Jeruzaléma, řekl Ježíš svým učedníkům důrazně: „Vy si dobře povšimněte těchto mých slov: Syn člověka bude vydán lidem do rukou“ (Lk 9,44). Teď, kdy má život odevzdat, pečetí svoje poslední rozhodnutí modlitbou. Ježíš se nechal „vydat do rukou lidí“, ale je v rukou Otce, kterému svěřuje svého ducha. Tím je všechno dokonáno, praví evangelista Jan. Nejvyšší skutek lásky byl vykonán až do konce, do krajnosti a ještě více.

Drazí bratři a sestry, Ježíšova slova na kříži v posledních okamžicích Jeho pozemského života dávají naší modlitbě náročné pokyny, ale také ji otevírají ke klidné důvěře a pevné naději. Ježíšova prosba k Otci, aby odpustil těm, kteří Jej křižují, nás vybízí k obtížnému gestu modlitby také za ty, kteří křivdí a škodí nám. Umějme vždycky odpouštět, aby Boží světlo mohlo osvěcovat jejich srdce. Ježíš nás zve, abychom ve svojí modlitbě prožívali tentýž postoj milosrdenství a lásky, kterou chová Bůh vůči nám. „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ pronášíme denně v modlitbě Otče náš. Současně nám Ježíš, který se v nejzazší chvíli smrti svěřuje naprosto do rukou Boha Otce, předává jistotu, že jakkoli budou tvrdé naše zkoušky, obtížné naše problémy a tíživé utrpení, nikdy nevypadneme z rukou Božích, oněch rukou, které nás stvořily, nesou a provázejí cestou života, protože se řídí nekonečnou a věrnou láskou.

Přeložil Milan Glaser