25. Bůh svěřil poslání chránit stvoření lidem, nikoli penězům

03.04.2014 10:31

SVĚTOVÝ DEN ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

 

Dobrý den, drazí bratři a sestry,

Dnes bych se chtěl pozastavit u otázky životního prostředí, jak jsem to při různých příležitostech již vícekrát učinil. Nabízí mi to rovněž dnešní Světový den životního prostředí, vyhlašovaný Organizací spojených národů, která mocně apeluje na potřebu zamezit plýtvání potravinami a jejich ničení.

Mluvíme-li o životním prostředí, o stvoření, vybavují se mi první stránky Bible z knihy Geneze, kde se praví, že Bůh dal muži a ženě zemi, aby ji obdělávali a chránili (srov. 2,15). A kladu si otázky: Co znamená obdělávat a chránit zemi? Opravdu obděláváme a chráníme stvoření? Anebo jej drancujeme a opomíjíme? Sloveso „obdělávat“ poukazuje na péči zemědělce o zemi, aby mohla přinášet plody, které budou sdíleny. Kolik jen pozornosti, zaujetí a oddanosti to vyžaduje! Obdělávání a ochrana stvoření je ukazatelem, který Bůh ukládá nejenom na začátku dějin, ale každému z nás; je to součást jeho plánu, podle něhož se má svět zodpovědně rozvíjet, stávat se zahradou, místem obyvatelným pro všechny. Benedikt XVI. vícekrát připomněl, že tento úkol, který nám svěřil Bůh Stvořitel, vyžaduje přijetí rytmu a logiky stvoření. My se však často necháváme vést domýšlivostí nadvlády, majetnictví, manipulace a vykořisťování; nechráníme stvoření, nerespektujeme jej, nepovažujeme jej za nezištný dar, o který se máme starat. Ztrácíme postoj úžasu, rozjímavosti, naslouchání stvoření a nedovedeme již chápat to, co Benedikt XVI. nazývá „rytmem dějin lásky Boha a člověka“. Proč je tomu tak? Protože smýšlíme a žijeme horizontálně, vzdálili jsme se od Boha, nečteme Jeho znamení.

Avšak „obdělávání a ochrana“ nezahrnuje pouze vztah mezi námi a životním prostředním, mezi člověkem a stvořením; týká se také lidských vztahů. Papežové mluvili o lidské ekologii, úzce související s ekologií životního prostředí. Prožíváme krizi, což vidíme na životním prostředí, ale především na člověku. Člověk je v ohrožení. Je jisté, že lidská osoba se dnes nachází v ohrožení, a proto je zapotřebí lidské ekologie! A toto ohrožení je vážné, protože příčina problému není ledajaká, nýbrž hluboká. Není to jenom otázka ekonomická, nýbrž etická a antropologická. Církev to několikrát zdůraznila a mnozí říkají: ano, správně, to je pravda… avšak systém pokračuje stejně jako dříve, protože vládne dynamika ekonomie a finančnictví, postrádající etiku. Dnes neporoučí člověk, nýbrž peníze. Poroučejí peníze. A Bůh, náš Otec, svěřil poslání chránit zemi nikoli penězům, nýbrž nám, mužům a ženám. My máme tento úkol! Muži a ženy jsou však obětováni modlám zisku a spotřeby. To je „kultura odpadu“. Porouchá-li se komputer, je to tragédie. Ale chudoba, potřeby a dramata mnohých lidí se stávají normálními. Když během zimní noci např. tady nedaleko na ulici Ottaviano zemře nějaký člověk, je to nic neříkající zpráva. To že v různých částech světa jsou děti, které nemají co jíst, je nic neříkající zpráva, zdá se to normální. Tak to nemůže být! Přesto jsou však tyto věci normální. Někteří bezdomovci umírají na ulici zimou a nemluví se o tom. Avšak, poklesne-li v nějakém městě kurz na burze o deset bodů, je to tragédie. Umírající člověk je bezvýznamný, ale pokles kurzu na burze je tragédie! Takto jsou zahazováni lidé jako by to byli odpadky.

Tato „kultura odpadu“ se začíná stávat běžnou mentalitou, kterou jsou nakaženi všichni. Lidský život, člověk už není vnímán jako primární hodnota, kterou je třeba ctít a chránit, zvláště je-li chudý a nemohoucí, pokud ještě není užitečný – jako nenarozený - anebo už není užitečný – jako starý člověk. Tato kultura odpadu nás činí necitlivými také vůči plýtvání potravinami a jejich zahazování, které je o to více politováníhodné, když v každé části světa, bohužel, mnozí lidé a rodiny trpí hladem a podvýživou. Naši prarodiče byli kdysi velice pozorní, aby nezahodili nic z potravin, které zbyly. Konzumismus v nás vypěstoval zvyk na ledabylost a každodenní plýtvání potravinami, kterým někdy nejsme s to přikládat správnou hodnotu, jež daleko přesahuje pouhé ekonomické parametry. Zapamatujme si dobře, že potraviny, které zahazujeme, jako bychom kradli ze stolu těch, kdo jsou chudí a hladovějí! Všechny vybízím, aby se zamysleli nad problémem mrhání a plýtvání potravinami, aby byly nalezeny cesty a způsoby, které budou tuto problematiku seriózně řešit a stanou se nástroji solidarity a sdílení s těmi nejpotřebnějšími.

Před několika dny při slavnosti Božího Těla jsme četli o zázraku rozmnožení chlebů. Ježíš nasytil zástup pěti chleby a dvěma rybami. Důležitý je závěr zmíněného úryvku: „Všichni se najedli dosyta a ještě se sesbíralo plných dvanáct košů zbylých kousků“ (Lk 9,17). Ježíš chce po učednících, aby se nic nezahazovalo: žádné odpadky! A potom je zde ještě fakt oněch dvanácti košů. Proč dvanáct? Co to znamená? Dvanáct je kmenů Izraele, což představuje symbolicky celý lid. Je nám tím řečeno, že pokud jsou potraviny spravedlivě, solidárně rozdělovány, nikdy není nikdo připraven o to nezbytné, a každé společenství může vycházet vstříc potřebám nejchudších. Lidská ekologie a ekologie životního prostředí jdou ruku v ruce.

Chtěl bych tedy, abychom se všichni vážně zasadili o respektování a ochranu stvoření, byli pozorní ke každému člověku, odporovali kultuře plýtvání a odpadu a prosazovali kulturu solidarity a setkání.

Přeložil Milan Glaser