2. O potřebě Jiného

02.04.2014 17:06

MODLITBA JE VNITŘNÍM POSTOJEM. JE BYTÍM PŘED BOHEM.

 

Drazí bratři a sestry,

Dnes bych rád pokračoval v zamyšlení o způsobu, jakým jsou modlitba a náboženské cítění součástí člověka a celých jeho dějin.

Žijeme v době zřetelných projevů sekularismu. Zdá se, jakoby Bůh zmizel z horizontu lidí anebo se stal skutečností, k níž se váže lhostejnost. Zároveň však vidíme mnohé příznaky probouzení náboženského cítění, znovuobjevení důležitosti Boha v životě člověka, potřeby spirituality a překonání čistě horizontálního, materiálního pohledu na lidský život. Ohlédneme-li se za nedávnými dějinami, zjistíme, že selhaly předpovědi těch, kteří od dob osvícenství předpovídali zánik náboženství, povyšovali absolutní rozum, odtržený od víry, rozum, který měl rozehnat temnoty náboženských dogmatismů, zrušit „posvátno“ a vrátit člověku jeho svobodu, důstojnost a nezávislost na Bohu. Zkušenost minulého století a jeho dvě tragické světové války zpochybnily pokrok, který měl být zaručen autonomním rozumem, člověkem bez Boha.

Katechismus katolické církve praví: „Skrze stvoření Bůh vyvolává každé bytí z ničeho k existenci. (...) Člověk zůstává stvořen k obrazu svého Stvořitele, přestože hříchem ztratil podobnost s Bohem. Uchovává si touhu po Tom, jenž jej volá k existenci. O tomto bytostném lidském hledání svědčí všechna náboženství“ (č. 2566). Mohli bychom říci – jak jsem se pokusil ukázat v minulé katechezi – že neexistovala žádná velká civilizace od těch nejstarších až do dnešní doby, která by nebyla náboženskou.

Člověk je svou přirozeností homo religiosus stejně jako je homo sapiens a homo faber: „Touha po Bohu – říká opět Katechismus - je vepsána do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha“ (č. 27). Obraz Stvořitele je vtištěn do jeho existence a zakouší potřebu hledat světlo, aby nalezl odpověď na otázky po hlubokém smyslu reality; odpověď, kterou nemůže nalézt v sobě samém, v pokroku a v empirických vědách. Homo religiosus není patrný pouze ve světě starověku, ale prostupuje celými dějinami lidstva. V této souvislosti, a ve snaze odpovědět na touhu po plnosti a štěstí, na potřebu spásy a na hledání smyslu, vznikly na půdě lidské zkušenosti nejrůznější formy religiosity. „Digitální“ stejně jako jeskynní člověk hledá v náboženské zkušenosti cesty k překonání svojí konečnosti a k zajištění svého vratkého pozemského údělu. Život bez transcendentního horizontu by ostatně nedosahoval smyslu, a štěstí, po kterém všichni toužíme, spontánně míří k budoucnosti, zítřku, kterého je třeba dosáhnout. Druhý vatikánský koncil v prohlášení Nostra aetate to zdůrazňuje synteticky: „Lidé čekají od různých náboženství odpověď na skryté záhady lidského bytí, které jako dříve, tak i dnes lidi do hloubi srdce znepokojují: Co je člověk? (Kdo jsem já?) Jaký je smysl a cíl našeho života? Co je dobro, co je hřích? Jaký je původ a cíl utrpení? Jak se dosáhne pravého štěstí? Co je smrt, soud a odplata po smrti? A konečně: Co je to poslední a nevyslovitelné tajemství, jež obklopuje naši existenci, z něhož jsme vyšli a k němuž spějeme?“ (č. 1). Člověk ví, že sám od sebe nemůže odpovědět na svoji základní potřebu porozumět. Zklamal se a nadále se klame, že je soběstačný, a tak zakouší, že si sám nestačí. Potřebuje se otevřít druhému, na něco nebo někoho, kdo mu může darovat to, co mu chybí, musí vyjít ze sebe sama k Tomu, který je s to naplnit šíři a hloubku jeho touhy.

Člověk v sobě nese žízeň po nekonečnu, stesk po věčnosti, hledání krásy, touhu po lásce, potřebu světla a pravdy, které jej ženou k Absolutnu; člověk v sobě nosí tužbu po Bohu. A člověk si je do určité míry vědom, že se může k Bohu obrátit a že se k Němu může modlit. Svatý Tomáš Akvinský, jeden z největších teologů v dějinách, definuje modlitbu jako „výraz touhy člověka po Bohu“. Tato přitažlivost k Bohu, kterou Bůh do člověka vložil, je duší modlitby, která pak nabývá mnoha forem a podob v souvislosti s dějinami, časem, okamžikem, milostí, ba dokonce i hříchem dotyčné modlící se osoby. V dějinách člověka se skutečně vyskytují nejrůznější formy modlitby, protože člověk rozvinul různé způsoby otevřenosti vůči Jinému a Vyššímu, takže modlitbu jakožto zkušenost můžeme objevit v každém náboženství a kultuře.

Drazí bratři a sestry, jak jsme viděli minulou středu, modlitba vskutku není vázána na konkrétní kontext, ale je vepsána do srdce každého člověka a každé civilizace. Mluvíme-li o modlitbě jakožto zkušenosti člověka jako takového, tedy homo orans, je přirozeně nezbytné mít na paměti, že dříve než praktika či formule je modlitba vnitřním postojem; je spíše způsobem bytí před Bohem než úkon bohoslužebného skutku či pronášení slov. Modlitba má svůj střed a kořeny v hloubi lidské osoby. Proto je nesnadno dešifrovatelná a z téhož důvodu může podlehnout nedorozuměním a mystifikacím. I v tomto smyslu lze rozumět výroku, že modlit se je obtížné. Modlitba je totiž především nezaslouženým směřováním k Neviditelnému, Neočekávanému a Nevýslovnému. Zkušenost modlitby je proto pro každého výzvou, „milostí“, o niž je třeba prosit, darem Toho, ke kterému se obracíme.

V každé historické epoše člověk chápe sebe samého a svou situaci před Bohem v modlitbě, počínaje Bohem a ve vztahu k Bohu a zakouší, že je stvořením, které potřebuje pomoc a které není s to dosáhnout dovršení vlastní existence a vlastní naděje samo od sebe. Filosof Ludwig Wittgenstein poukázal na to, že „modlit se, znamená vnímat, že smysl světa je mimo svět“. V dynamice vztahu k Tomu, který dává smysl existenci, k Bohu, je gesto pokleknutí jedním z typických výrazů modlitby. Je to gesto hluboce ambivalentní. K pokleknutí totiž mohu být v situaci bídy a otroctví přinucen, ale mohu také pokleknout spontánně a tak deklarovat své omezení a tedy svou potřebu Jiného, kterému říkám, že jsem slabý, nuzný a že jsem „hříšníkem“. Ve zkušenosti modlitby vyjadřuje lidský tvor veškeré vědomí sebe samého, všechno, co ze své existence dokáže chápat, a současně se cele obrací k Bytí, před nímž se nachází, orientuje svou duši k onomu Tajemství, od něhož očekává dovršení nejhlubších tužeb a pomoc k překonání bídy svého života. V tomto patření na Jiného, v tomto zaměření „nad“ spočívá podstata modlitby jakožto zkušenosti reality, která přesahuje to, co je vnímatelné smysly a nahodilé.

Nicméně jedině v Bohu se zjevuje úplné završení lidského hledání. Modlitba, která je otevřením a pozvednutím srdce k Bohu, se tak stává osobním vztahem k Němu. A kdyby snad člověk na svého Stvořitele zapomněl, živý a pravý Bůh nepřestává jako první volat člověka k tajemnému setkání modlitby. Katechismus říká: „Tento krok lásky věrného Boha je v modlitbě vždy první; krok člověka je vždy odpovědí. Postupně, jak se Bůh zjevuje a jak zjevuje člověka jemu samému, jeví se modlitba jako vzájemné volání, drama smlouvy. Prostřednictvím slov a skutků uchvacuje toto drama srdce. Odhaluje se v průběhu celých dějin spásy“ (č. 2567).

Drazí bratři a sestry, učme se více přebývat před Bohem. Učme se před Bohem, který se zjevil v Ježíši Kristu, ve svém nitru mlčky rozpoznávat Jeho hlas, který nás volá a vede do hlubin naší existence, k prameni života, zdroji spásy, aby nám dal překročit omezení našeho života a otevřít se míře Boha, vztahu k Tomu, který je nekonečnou Láskou.

Přeložil Milan Glaser