19. O modlitbě, kterou Ježíš pojí se zázračnými uzdraveními

02.04.2014 17:23

SOUČÁSTÍ NAŠÍ PROSBY BY MĚLO BÝT PODĚKOVÁNÍ A CHVÁLY, KTERÉ JSOU DOPROVÁZENY POSTOJEM SVĚŘENÍ SE BOŽÍ LÁSCE, KTERÁ NÁS VŽDY PŘEDCHÁZÍ I PROVÁZÍ.


Drazí bratři a sestry,

Dnes bych se spolu s vámi rád zamyslel nad Ježíšovou modlitbou ve spojitosti s jeho zázračnými uzdravujícími skutky. V evangeliích byly představeny různé situace, v nichž před dobročinným a uzdravujícím skutkem Ježíš prosí Boha Otce. Jde o modlitbu, která opět vyjevuje jedinečný vztah poznání a společenství s Otcem, zatímco Ježíš se s velkou účastí nechává vtáhnout do soužení svých přátel, např. Lazara a jeho rodiny, nebo mnoha chudých a nemocných, kterým chce konkrétně pomoci.

Příznačným je případ uzdravení hluchoněmého (srov. Mk 7,32-37). Vyprávění evangelisty Marka, které jsme slyšeli na začátku generální audience, ukazuje, že Ježíšovo uzdravující působení se pojí s jeho intenzivním vztahem k bližnímu – nemocnému – a zároveň k Otci. Scéna zázraku je pečlivě popsána těmito slovy: „Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: «Effata!», to znamená «Otevři se!»“ (7, 33-34). Ježíš chce, aby k uzdravení došlo stranou, mimo zástup. Nemám za to, že by to bylo jenom proto, aby zázrak zůstal lidu skryt a předešlo se tak reduktivním a zkresleným interpretacím Ježíšovy osoby. Rozhodnutí odvést nemocného stranou vede k tomu, že Ježíš a hluchoněmý se v okamžiku uzdravení ocitnou sami, v těsnějším vztahu. Intenzita Ježíšovy pozornosti se ukazuje také v neobvyklých podrobnostech tohoto uzdravujícího skutku. Používá svoje prsty a dokonce svoji slinu. Také skutečnost, že evangelista uvádí originální slovo pronesené Pánem - «Effata!», to znamená «Otevři se!» - poukazuje na výjimečnost této scény.

Ústředním bodem této epizody je však skutečnost, že Ježíš ve chvíli uzdravujícího gesta navazuje přímý vztah s Otcem. Vyprávění podává, že „vzhlédl s povzdechem k nebi“ (v. 34). Pozornost k nemocnému, Ježíšova péče o něho je spojena s hlubokým postojem modlitby obrácené k Bohu. A povzdech je popsán slovesem, které v Novém zákoně označuje očekávání něčeho dobrého, čeho se nedostává (srov. Řím 8,23). Celý příběh tedy ukazuje, že lidská účast s nemocným vede Ježíše k modlitbě. Opět zde vysvítá jeho jedinečný vztah s Otcem, jeho identita Jednorozeného Syna. V Něm, skrze Jeho osobu se zpřítomňuje uzdravující a dobročinné konání Boha. Není náhodou, že lidé nakonec zázrak komentují připomínkou hodnocení stvoření ze začátku knihy Geneze: „Dobře všechno udělal“ (Mk 7,37). Součástí Ježíšova uzdravujícího skutku je modlitba, jež začíná pozvednutím zraku k nebi. Síla, která uzdravila hluchoněmého, je zajisté vyvolána soucitem, ale vychází z Jeho obrácení se k Otci. Setkávají se tak dva vztahy. Lidský vztah soucitu s člověkem se stává součástí vztahu s Bohem a tak uzdravuje.

V Janově vyprávění o vzkříšení Lazara je stejná dynamika zaznamenána ještě zřetelněji (srov. Jan 11,1-44). Také tady se kříží na jedné straně Ježíšovo pouto k příteli a jeho utrpení a na druhé Jeho synovský vztah k Otci. Ježíšova lidská účast na Lazarově příběhu má zvláštní rysy. V celém vyprávění je opakovaně připomínáno přátelství s ním, jakož i se sestrami Martou a Marií. Ježíš praví: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil“ (Jan 11,11). Upřímný soucit, který vyjadřují také Lazarovy sestry i židé (srov. Jan 11,3; 11,36), se projevuje v hlubokém Ježíšově pohnutí, když spatří bolest Marty a Marie a všech přátel Lazara a – hluboce lidsky - vyústí v pláč u jeho hrobu: „Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: «Kam jste ho položili?» Odpověděli mu: «Pane, pojď se podívat!». Ježíš zaplakal..“ (Jan 11,33-35).

Toto pouto přátelství, Ježíšova účast a pohnutí nad bolestí Lazarových příbuzných a známých se v celém vyprávění pojí s nepřetržitým a intenzivním vztahem k Otci. Hned od začátku Ježíš klade tuto událost do souvislosti s vlastní totožností, posláním a oslavením, které Jej očekává. Zprávu o Lazarově nemoci totiž komentuje: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn“ (Jan 11,4). Také zvěst o smrti přítele Ježíš přijímá s hlubokou lidskou bolestí, ale opět v jasné souvislosti se vztahem k Bohu a poslání, které Mu svěřil. Říká: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili“ (Jan 11,14-15). Ježíšova explicitní modlitba k Otci před hrobem je přirozeným vyústěním celé této události rozpjaté mezi těmito dvěma polohami: přátelstvím k Lazarovi a synovským vztahem k Otci. I tady se oba vztahy spojují. „Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: «Otče, děkuji ti, že jsi mne vyslyšel»“ (Jan 11,41) – to je eucharistie. Tato věta ukazuje, že Ježíš ani na okamžik nepřerušil prosebnou modlitbu za Lazarův život. Tato modlitba pokračuje, ba dokonce posiluje pouto s přítelem a současně utvrzuje Ježíšovo rozhodnutí zůstat ve společenství s Otcovou vůlí, s jeho plánem lásky, ve kterém jsou Lazarova nemoc a smrt považovány za příležitost ke zjevení Boží slávy.

Drazí bratři a sestry, když čteme tento příběh, každý z nás je povolán, aby pochopil, že v prosebné modlitbě k Pánu nemáme očekávat bezprostřední splnění toho, co žádáme, tj. svojí vůle, ale spíše se svěřovat Otcově vůli a každou událost vykládat v perspektivě Jeho slávy, Jeho plánu lásky, který je z našeho hlediska nezřídka tajemný. Proto by v naší modlitbě měly prosby, poděkování i chvály tvořit společný základ, i když se nám zdá, že Bůh na naše konkrétní očekávání neodpovídá. Svěřit se Boží lásce, která nás vždy předchází i provází, je jeden ze základních postojů našeho dialogu s Ním. Katechismus katolické církve komentuje Ježíšovu modlitbu z příběhu o vzkříšení Lazara takto: „Tak nám Ježíšova modlitba uvedená díkůvzdáním zjevuje, jak prosit: dříve než je dar udělen, sjednocuje se Ježíš s tím, který dává a který dává sám sebe ve svých darech. Dárce je mnohem cennější než udělený dar; je „Pokladem“ a právě v něm je srdce jeho Syna; dar je udělován jako „přídavek“ (srov. Mt 6,21 a 6,33)“ (2604). To se mi zdá velmi důležité. Přilnout k Dárci ještě předtím než obdaruje; Dárce je cennější než dar. Bez ohledu na to, co nám Bůh dá, když jej prosíme, je tedy pro nás tím největším darem, který můžeme dostat, Jeho přátelství, Jeho přítomnost, Jeho láska. On je cenným pokladem, o který je třeba neustále prosit a střežit jej.

Modlitba, kterou Ježíš pronáší, zatímco je odstraňován kámen od vchodu do Lazarova hrobu, se pak vyvíjí jedinečným a neočekávaným způsobem. Po poděkování Bohu Otci totiž dodává: „Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal“ (Jan 11,42). Ježíš chce svojí modlitbou vést k víře, k naprosté důvěře v Boha a v Jeho vůli, a chce ukázat, že tento Bůh, který tak miloval člověka a svět, že poslal svého Jednorozeného Syna (srov. Jan 3,16), je Bohem Života, Bohem, který nese naději a je schopen zvrátit lidsky nemožné situace. Důvěřivá modlitba věřícího je proto živým svědectvím přítomnosti Boha ve světě, Jeho zájmu o svět, Jeho jednání, kterým realizuje Svůj plán spásy.

Obě Ježíšovy modlitby, které jsme nyní rozjímali – ta, která provázela uzdravení hluchoněmého a vzkříšení Lazara – ukazují, že hluboké pouto mezi láskou k Bohu a láskou k bližnímu se musí stát součástí také naší modlitby. Pozornost vůči druhému, zvláště je-li v nouzi a strádá, spolu s pohnutím nad bolestí spřátelené rodiny je v Ježíši, pravém Bohu a pravém člověku, pohnutkou k tomu, že se obrací k Otci v rámci onoho nosného vztahu, který řídí celý Jeho život. Avšak platí i opak: společenství s Otcem, ustavičný dialog s Ním, vede Ježíše k výjimečné pozornosti vůči konkrétním situacím člověka, aby mu přinesl útěchu a lásku Boží. Vztah k člověku nás vede ke vztahu k Bohu a vztah k Bohu nás opět přivádí k bližnímu.

Drazí bratři a sestry, naše modlitba otevírá bránu k Bohu, který nás učí neustále vycházet z nás samotných, abychom byli schopni stávat se pro druhé bližními zejména ve chvílích zkoušek a přinášet jim útěchu, naději a světlo. Kéž nás Pán uschopňuje ke stále intenzivnější modlitbě, abychom posílili náš osobní vztah s Bohem Otcem, rozšířili svá srdce pro potřeby těch, kdo jsou nám po boku a vnímali krásu toho, že spolu mnoha bratry jsme „syny v Synu“.