1. Víra činí život plně lidským

03.04.2014 09:59

JE VÍRA V MÉM ŽIVOTĚ OPRAVDU PROMĚŇUJÍCÍ SILOU? ANEBO JE JENOM JEDNÍM Z PRVKŮ, KTERÉ JSOU SOUČÁSTÍ EXISTENCE, ANIŽ BY VŠAK BYL ZCELA URČUJÍCÍ?


Drazí bratři a sestry,

Dnes bych chtěl začít nový cyklus katechezí, který se bude odvíjet během celého Roku víry, jenž právě začal, a který – na toto období – přeruší cyklus věnovaný škole modlitby. Vyhlásil jsem tento rok apoštolským listem Porta fidei proto, aby církev obnovila nadšení víry v Ježíše Krista, jediného Spasitele světa, oživila radost z cesty, kterou nám ukázal, a konkrétně dosvědčovala proměňující sílu víry.

Výročí padesáti let od zahájení Druhého vatikánského koncilu je významnou příležitostí vrátit se k Bohu, prohloubit a odvážněji žít vlastní víru, posílit příslušnost k církvi, „učitelce lidskosti“, která nás hlásáním Slova, slavením svátostí a skutky lásky vede na setkání s Kristem a k poznání Krista, pravého Boha a pravého člověka. Jde o setkání nikoli s ideou nebo životním plánem, nýbrž s živou Osobou, která nás v hloubi přetváří, zjevuje nám naši pravou identitu dětí Božích. Setkání s Kristem obnovuje naše lidské vztahy, které den za dnem orientuje k větší solidaritě a bratrství v logice lásky. Víra v Pána se týká nejenom naší inteligence, oblasti intelektuálního vědění, ale vyjadřuje změnu života, celku nás samotných: citů, srdce, inteligence, vůle, tělesnosti, dojmů a lidských vztahů. Víra mění opravdu všechno v nás a s námi; jasně ukazuje naše budoucí určení, pravdu našeho povolání v rámci dějin, smysl života, požitek z toho, že jsme poutníky směřujícími do nebeské vlasti.

Ptejme se však: je víra v našem - v mém - životě opravdu proměňující silou? Anebo je jenom jedním z prvků, které jsou součástí existence, aniž by však byl zcela určující? Katechezemi tohoto Roku víry chceme posílit nebo znovu nalézt radost z víry a pochopit, že víra není něčím cizím či odtrženým od konkrétního života, nýbrž jeho duší. Víra v Boha, který je láska, a který se stal člověku bližním, když se vtělil a daroval sebe samého na kříži, aby nás spasil a znovu nám otevřel brány nebe, pronikavě ukazuje, že jedině v lásce spočívá plnost člověka. Dnes je nezbytné to jasně zdůraznit, když probíhající kulturní změny často vykazují četné formy barbarství, které se vydávají za příznak „civilizačních výdobytků“. Víra tvrdí, že pravé lidství neexistuje jinak než na místech, ve skutcích, v dobách a formách, ve kterých je člověk oduševňován láskou, která přichází od Boha, vyjadřuje se jako dar, projevuje se ve vztazích oplývajících láskou, soucitem, všímavostí a nezištnou službou vůči druhým. Kde je nadvláda, panovačnost, vykořisťování, komercializace druhého kvůli sobeckému zájmu, kde je arogance do sebe uzavřeného „já“, tam je člověk ochuzován, degradován a znetvořován. Křesťanská víra, která se projevuje láskou a je mocná v naději, neomezuje život, nýbrž zlidšťuje, ba dokonce jej činí plně lidským.

Věřit znamená přijmout toto přetvářející poselství do svého života, přijmout Boží zjevení, které nám umožňuje poznat Kým je, jak jedná a jaké má s námi plány. Tajemství Boha jistě zůstává vždycky mimo naše pojmy a náš rozum, naše rity a naše modlitby. Nicméně, zjevením se Bůh sám sděluje, svěřuje a zpřístupňuje. A my jsme uschopňováni naslouchat jeho Slovu a přijímat jeho pravdu. Takový je tedy div víry: Bůh v nás ze své lásky – působením Ducha svatého – vytváří vhodné předpoklady k rozpoznání Jeho Slova. Bůh sám ve své vůli zjevit se, vstoupit do kontaktu s námi a prezentovat se v našich dějinách, uschopňuje k tomu, abychom Mu naslouchali a přijali Jej. Svatý Pavel to s radostí a vděčností vyjadřuje takto: „A proto bez ustání děkujeme Bohu za to, že když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží – vždyť jím skutečně je“ (1 Sol 2,13).

Bůh se zjevil slovy a skutky v dlouhých dějinách přátelství s člověkem, které vrcholí Vtělením Božího Syna a v Jeho tajemství smrti a zmrtvýchvstání. Bůh se nejenom zjevil v dějinách jednoho národa, nejenom mluvil skrze proroky, ale vykročil ze Svého nebe a vstoupil na lidskou zem jako člověk, abychom Jej mohli potkat a slyšet. A z Jeruzaléma se hlásání evangelia spásy rozšířilo až na konec země. Církev, zrozená z Kristova boku, stala se nositelkou nové pevné naděje: Ježíše Nazaretského, ukřižovaného a vzkříšeného, Spasitele světa, který sedí po pravici Otce a je soudcem živých i mrtvých. Takové je kérygma, ústřední a pronikavé sdělení víry. Již od počátků se však klade problém „pravidla víry“, totiž věrnosti věřících pravdě evangelia, kterého se přidržují, tj. spásonosné pravdě o Bohu a člověku, kterou je třeba uchovávat a předávat. Svatý Pavel píše: „Ona vás vede ke spáse, když se jí držíte přesně tak, jak jsem vám to kázal; jinak jste uvěřili nadarmo“ (1 Kor 15,2).

Kde však nalezneme toto bytostné vyjádření víry? Kde najdeme pravdy, které nám byly věrně předány a které jsou světlem pro náš každodenní život? Odpověď je prostá. V Krédu, ve Vyznání víry či Symbolu víry se vážeme k původní události Osoby a Dějin Ježíše Nazaretského. Tak se konkretizuje to, co apoštol národů říkal korintským křesťanům: „Vyučil jsem vás především v tom, co jsem sám přijal, že Kristus umřel ve shodě s Písmem za naše hříchy; že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne ve shodě s Písmem“ (1 Kor 15,3-4).

Také dnes potřebujeme, abychom Krédo více poznávali, chápali a modlili se je. Zejména je třeba, aby Krédo bylo takříkajíc „rozpoznáno“. Poznání by mohlo označovat jenom intelektuální úkon, zatímco rozpoznání má označovat nezbytnost objevovat hluboké spojení pravd, které v Krédu vyznáváme, s naší každodenní existencí, protože tyto pravdy jsou – a vždycky byly - skutečným a konkrétním světlem osvěcujícím naše životní kroky, vodou zavlažující vyprahlé úseky naší cesty, životem přemáhajícím pouště soudobého života. Z Kréda vyrůstá mravní život křesťana, který v něm má svůj základ a své ospravedlnění.

Není náhoda, že blahoslavený Jan Pavel II. si přál, aby Katechismus katolické církve jako bezpečná norma nauky víry a jistý zdroj obnovené katecheze byl postaven na Krédu. Šlo o potvrzení a uchování tohoto ústředního jádra pravd víry převedením do jazyka srozumitelnějšího lidem naší doby, nám. Je povinností církve předávat víru, šířit evangelium, aby křesťanské pravdy byly světlem uprostřed nových kulturních proměn a křesťané byli schopni podávat důvody svojí naděje (srov. 1 Petr 3,14). Dnes žijeme ve společnosti, která je hluboce změněna i vzhledem k minulosti teprve nedávné, a mění se nestále. Procesy sekularizace a šířící se nihilistická mentalita, ve které je všechno relativní, silně poznamenaly obecné smýšlení. Život je proto nezřídka prožíván lehkomyslně, bez jasných ideálů a pevných nadějí, v rámci tekutých, provizorních sociálních i rodinných svazků. Zejména nové generace nejsou vychovávány k hledání pravdy a hlubokého smyslu života, který by překonával nahodilost; ke stabilitě citů, k důvěře. Naopak, relativismus nás vede k pozbývání se opěrných bodů. Podezřívání a rozmary způsobují rozpad lidských vztahů a život je prožíván v krátkodobých zkušenostech, za něž se nepřijímá odpovědnost. Zdá-li se, že individualismus a relativismus dobývá mysl mnoha současníků, pak nelze říci, že věřící zůstanou zcela imunní před těmito nebezpečími, s nimiž se při předávání víry střetáváme. Průzkum provedený na všech kontinentech u příležitosti zasedání biskupské synody o nové evangelizaci na některá poukázal. Jsou jimi: pasivně a privátně žitá víra, odmítání výchovy k víře a rozpor mezi životem a vírou.

Křesťan dnes často nezná ani ústřední jádro vlastní katolické víry, Kréda. Je přenecháván prostor náboženskému synkretismu a relativismu, aniž by byly objasněny pravdy víry a jedinečnost spásy v křesťanství. Nejsme dnes příliš vzdáleni riziku vytvářet si náboženství na způsob „udělej si sám“. Musíme se proto vrátit k Bohu, Bohu Ježíše Krista, musíme znovu objevit poselství evangelia a nechat jej co nejhlouběji vstoupit do svého svědomí a každodenního života.

V katechezích tohoto Roku víry bych rád nabízel pomoc na této cestě k opětovnému osvojení a prohloubení ústředních pravd víry o Bohu, o člověku, o církvi a celé sociální i kosmické realitě rozjímáním a uvažováním o tvrzeních Kréda. Rád bych, aby bylo zřejmé, že tyto obsahy či pravdy víry (fides quae) se bezprostředně pojí k našemu životu, vyžadují životní konverzi, která uvede v život nový způsob víry v Boha (fides qua). Poznání Boha, setkání s Ním, hlubší poznání rysů Jeho tváře hýbe naším životem, protože Bůh vstupuje do hluboké dynamiky lidského bytí.

Kéž nám cesta, kterou se tento rok budeme ubírat, umožní všem vyrůst ve víře a lásce ke Kristu, abychom se naučili žít ve svých každodenních volbách a skutcích dobrý a krásný život evangelia.

Přeložil Milan Glaser