1. O prosbě čekající na slovo z Nebe

02.04.2014 17:05

PŘÍKLADY MODLITBY Z ANTICKÉ KULTURY.


Drazí bratři a sestry,

Dnes bych chtěl zahájit novou řadu katechezí. Po cyklu, který byl věnován církevním otcům, velkým teologům středověku a významným ženským postavám, chtěl bych nyní vybrat téma, které velice leží na srdci nám všem: je to téma modlitby, zejména té křesťanské, modlitby, kterou nás učil Ježíš a nadále učí církev. V Ježíši je totiž člověk uschopněn přistoupit k Bohu v hloubi a důvěrnosti vztahů otcovství a dětství. Spolu s prvními učedníky se proto v pokorné důvěře obraťme k Mistrovi a prosme jej: „Pane, nauč nás modlit se“ (Lk 11,1).

V příštích katechezích se za pomoci Písma svatého, velké tradice církevních otců, mistrů spirituality a liturgie budeme učit prožívat intenzivněji náš vztah s Pánem „ve škole modlitby“. Dobře totiž víme, že modlitba není něco samozřejmého: modlitbě je třeba se učit a stále znovu si toto umění osvojovat. I ti kdo jsou v duchovním životě velmi pokročilí neustále cítí potřebu jít do školy k Ježíši, aby se naučili modlit autenticky. První lekce se nám dostává od Pána prostřednictvím Jeho příkladu. Evangelia popisují Ježíše v důvěrném a neustávajícím dialogu s Otcem. Je to hluboké společenství toho, který přišel na svět ne proto, aby plnil svoji vůli, ale vůli Otce, který Jej poslal spasit člověka.

V této první katechezi bych na úvod chtěl podat několik příkladů modlitby vyskytující se v antických kulturách a podtrhnout tak, že prakticky vždy a všude směřovali k Bohu. Začnu například ve starověkém Egyptě. Tady jeden slepec, žádající božstvo, aby mu vrátilo zrak, dosvědčuje něco všeobecně lidského, tzn. čirou a jednoduchou prosebnou modlitbu toho, kdo se ocitl v soužení. Tento člověk se modlí: „Mé srdce si přeje tě vidět… Ty, který jsi mi dal vidět temnoty, učiň pro mne světlo. Ať tě spatřím! Skloň ke mně svou milou tvář“ (A. Barucq – F. Daumas, Hymnes et prières de l´Egypte ancienne, Paris 1980, překl. ital. Preghiera dell´umanità, Brescia 1993, str.30). Jádrem této modlitby je prosba: Ať tě spatřím!

V náboženstvích Mezopotámie převládal tajemný a paralyzující pocit viny, který však nepostrádal naději na vykoupení a vysvobození Bohem. Můžeme se tak zamyslet nad prosbou jedné osoby, věřící v ony starověké kulty, která zní takto: „Ó Bože, který jsi slitovný i v té nejtěžší vině, odpusť mi hřích… Pohleď Pane, na tvého souženého sluhu, a dechni na něho, odpusť mu neprodleně. Ulehči jeho přísný trest. Učiň ať jsem vysvobozen z pout a začnu opět dýchat, rozbij moje okovy, rozvaž moje pouta“ (M.-J. Seux, Hymnes et prières aux Dieux de Babylone et d’Assyrie, Paris 1976, z it. překl. in Preghiere dell’umanità, op. cit., p. 37). Tato vyjádření dokazují, jak člověk hledající Boha tušil, byť nejasně, jednak svoji vinu a jednak očekával milosrdenství a božskou dobrotu.

V rámci pohanského náboženství starověkého Řecka dochází k velmi významné evoluci. Modlitby sice nadále žádají božskou pomoc za účelem dosažení nebeské přízně v nejrůznějších situacích každodenního života a získání materiálních dober, ale postupně začínají vznikat i méně zištné modlitby, které umožňují věřícímu člověku prohlubovat jeho vztah k Bohu a stávat se tak lepším. Například velký filosof Platón podává modlitbu svého učitele Sokrata, právem považovaného za jednoho ze zakladatelů Západního myšlení. Sokrates se modlil takto: „Učiňte, abych byl krásný uvnitř. Abych považoval za bohatého toho, kdo je moudrý, a měl jenom tolik peněz, kolik jich může vzít a nosit mudrc. Nic jiného nežádám“ (Faidros 279c, z ital. překl. P.Pucci, Bari 1966). Především uvnitř chtěl být krásným a moudrým a nikoli bohatý penězi. V mistrovských dílech literatury všech dob, jakými jsou řecké tragédie, které jsou dodnes po 25 stoletích čteny, rozjímány a inscenovány, se vyskytují modlitby, které vyjadřují touhu poznat Boha a klanět se jeho vznešenosti. Jedna z nich praví: „Oporo země, která na zemi sídlíš, kdokoli jsi, stěží pochopitelný, ty, Die, ať už jsi zákonem přírody či myslí člověka, obracím se k tobě, poněvadž ty spravuješ lidské záležitosti tichými cestami a spravedlivě“ (Euripides, Trójanky, 884-886, z překl. it. G. Mancini, z ital. překl. Preghiere dell’umanità, op. cit., str. 54). Bůh zůstává trochu mlhavým, ale člověk tohoto neznámého Boha přesto poznává a modlí se k tomu, který spravuje pozemské cesty.

Také u Římanů, kteří vybudovali obrovské impérium, v němž se zrodilo křesťanství a široce se ve svých počátcích ujalo, obsahuje modlitba, byť byla chápána utilitaristicky a zásadně vázána k prosbě o božskou záštitu nad životem občanské společnosti, někdy také obdivuhodné invokace vřelé osobní zbožností, které se přetvářejí na chválu a díkůvzdání. Dosvědčuje to jeden autor z římské Afriky 2. století po Kristu, Apuleius. V svých spisech projevuje nespokojenost současníků s tradičním náboženstvím a jejich touhu po autentickém vztahu k Bohu. V jeho mistrovském díle nazvaném Metamorfózy se věřící obrací k ženskému božstvu těmito slovy: „Ty jsi svatá, ty jsi vždycky zachránkyní lidského rodu, ty ve své velkodušnosti vždycky pomáháš smrtelníkům a nabízíš souženým ubožákům něžný cit matky. Nepřejde ani den, ani noc, ani jediný, jakkoli krátký okamžik, aniž bys jej naplnila svojí dobrotou“ (Apuleius z Madaury, Metamorfózy IX,25, z ital. překl. C. Annaratone, z ital. překl. Preghiere dell´umanità, op.cit., str.79).

V téže době císař Markus Aurelius, jenž byl také filosofem hluboce přemýšlejícím o lidství, poukazuje na nezbytnost modlitby při nastolení plodné spolupráce mezi božským působením a lidskou činností. Ve svých Hovorech k sobě píše: „Kdo ti řekl, že nám bohové nepomohou i v tom, co závisí na nás? Začni se proto modlit a uvidíš“ (Dictionnaire de Spiritualitè XII/2, col. 2213). Tato rada císaře-filosofa byla nespočetnými generacemi lidí před Kristem skutečně uplatňována, což je důkazem toho, že bez modlitby, která otevírá naši existenci k tajemství Boha, ztrácí lidský život smysl i oporu. V každé modlitbě se totiž vždycky vyjadřuje pravda o lidském tvoru, který na jedné straně zakouší slabost a nemohoucnost a proto žádá o pomoc z Nebe, a na druhé straně je obdařen mimořádnou důstojností, protože přípravou na přijetí božského Zjevení objevuje svoji schopnost vstoupit do společenství s Bohem.

Drazí přátelé, v těchto příkladech modlitby různých dob a civilizací vystupuje vědomí, že lidská bytost má statut stvořenosti a odvislosti od Jiného, který jej přesahuje a je zdrojem veškerého dobra. Člověk všech dob se modlí, protože se nemůže neptat po smyslu svojí existence, která by byla temnou a bezútěšnou, kdyby nebyla vztažena k tajemství Boha a Jeho plánu se světem. Lidský život je směsice dobra a zla, nezasloužené bolesti, radosti i krásy, a bezděčně a neodolatelně nás nutí prosit Boha o vnitřní světlo a sílu, jež nás podporují na zemi a otevírají nám naději přesahující hranice smrti. Pohanská náboženství zůstávají pozemskou prosbou, která očekává slovo z Nebe. Jeden z posledních velkých pohanských filosofů, který žil už plně v křesťanské době, Proklos z Konstantinopole, propůjčuje hlas tomuto očekávání a praví: „Nepoznatelný, žádný tě neobsáhne. Všechno co myslíme, patří tobě. Od tebe jsou naše dobra i naše zla, na tobě závisí každá naše touha, ó Nevýslovný, jehož přítomnost cítí naše duše a pozvedají k tobě hymnus mlčení“ (Hymny, vyd. E. Vogt, Wiesbaden 1957, z ital. překl. Preghiere dell´umanità, op.cit., str. 61).

V příkladech modlitby různých kultur, o nichž jsme uvažovali, můžeme spatřovat svědectví náboženské dimenze a touhy po Bohu, které jsou vepsány do srdce každého člověka a dostává se jim naplnění a plného vyjádření ve Starém a Novém zákoně. Zjevení totiž očišťuje a přivádí k dokonalosti původní touhu člověka po Bohu a nabízí mu v modlitbě možnost hlubšího vztahu k nebeskému Otci.

Na začátku této naší cesty ve „škole modlitby“ chceme tedy prosit Pána, aby osvítil naši mysl a naše srdce, aby byl vztah k Němu v modlitbě stále více intenzivní, citelný a stálý. Prosme Jej ještě jednou: „Pane, nauč nás modlit se“ (Lk 11,1).

Překlad Milan Glaser