7. Kniha Žalmů - slovník setkávání s Bohem

02.04.2014 17:11

ŽALMY NÁS UČÍ MODLITBĚ, A TAK NÁS PŘIVÁDÍ K HLUBŠÍMU POZNÁNÍ BOHA A UČÍ BÝT LÉPE SEBOU SAMÝMI.


Drazí bratři a sestry,

V minulých katechezích jsme se věnovali některým postavám Starého zákona, které jsou zvlášť významné ve spojitosti s naší reflexí o modlitbě. Mluvil jsem o Abrahamovi, který se přimlouvá za dvě cizí města, o Jakubovi, který obdržel požehnání v nočním boji, o Mojžíšovi, který prosil o přímluvu za svůj lid a o Eliášovi, který se modlí za obrácení Izraele. V dnešní katechezi bych chtěl začít novou etapu tohoto cyklu. Namísto komentování konkrétních příběhů různých postav modlitby, přistoupíme ke „knize modlitby“ par excellence, ke knize Žalmů. V následujících katechezích si přečteme některé z těch nejkrásnějších Žalmů, které jsou v tradici modlící se církve nejvíce ceněny. Dnes bych je chtěl uvést pojednáním o knize Žalmů jako celku.

Žaltář se nabízí jako určitý „formulář“ modliteb, jako sbírka sto padesáti Žalmů, které biblická tradice podává věřícímu lidu, aby ji přijal za svoji, naši modlitbu, náš způsob obracení se k Bohu a vztahování se k Němu. V této knize dostává výraz veškerá lidská zkušenost s jejími rozmanitými odstíny a celou škálou pocitů, které provázejí lidský život. V Žalmech se protínají a vyjadřují radost a utrpení, touha po Bohu, vnímání vlastní nehodnosti i štěstí, pocity odevzdanosti, důvěry v Boha i bolestného osamocení, životního naplnění i strachu ze smrti. Celek reality vede věřícího k těmto modlitbám, které nejprve Izraelský lid a potom církev přijaly jako přednostní prostředek vztahu k jedinému Bohu i náležité odpovědi na jeho zjevení v dějinách. Žalmy jakožto modlitby jsou projevem duše a víry, v nichž se všichni mohou rozpoznat a v nichž je sdílena ona výjimečná blízkost Bohu, k níž je každý člověk povolán. Veškerá složitost lidské existence je tak koncentrována do souhrnu různých literárních forem rozmanitých Žalmů: hymnů, nářků, individuálních i kolektivních proseb, zpěvů díkůvzdání, kajících či mudroslovných žalmů a dalších žánrů, které lze najít v těchto poetických skladbách.

Navzdory této výrazové mnohosti, je možné odlišit dvě velké oblasti, které syntetizují modlitbu Žaltáře: prosba, spojená s nářkem a chvála, dvě souvztažné a neoddělitelné dimenze. Prosba je totiž oduševňována jistotou, že Bůh odpoví, což přivádí ke chvále a díkůvzdání, zatímco chvála a děkování plynou ze zkušenosti obdržené záchrany, jež předpokládá potřebu pomoci, jejímž vyjádřením je prosba.

V prosbě si žalmista naříká, popisuje svou situaci úzkosti, nebezpečí či sklíčenosti anebo - jako například v kajících žalmech - vyznává vinu a hřích a prosí o odpuštění. Předkládá Pánu svou situaci nouze v důvěře, že bude vyslyšen, což v sobě zahrnuje uznání, že Bůh je dobrý, přeje si dobro a „miluje život“ (Mdr 11,26), je ochoten pomoci, zachránit a odpustit. Žalmista se například v Žalmu 31 modlí takto: „K Tobě se utíkám, Hospodine, ať nejsem zahanben navěky… vyprostíš mne z léčky pro mě nastražené, neboť ty jsi mé útočiště“ (vv. 2.5). Už během nářku tedy může vyjít najevo něco jako chvála, jež zaznívá v naději na božský zásah a vyjadřuje se výslovně, když se uskuteční božská spása. Podobně v Žalmech děkovných a chvalozpěvech se připomenutím obdrženého daru nebo rozjímáním velikosti Božího milosrdenství uznává vlastní nepatrnost a potřeba spásy, jež je základem prosby. Před Bohem je tak vyznáván vlastní stav stvořenosti, jenž je nevyhnutelně poznamenán smrtí, ale přece v sobě nese radikální touhu po životě. Žalmista proto v Žalmu 86 volá: „Chci Tě chválit, Pane, můj Bože, celým svým srdcem a věčně velebit tvé jméno. Neboť veliká byla ke mně tvá láska a z hlubin podsvětí jsi vytrhl mou duši“ (vv.12-13). V modlitbě Žalmů jsou vzájemně propojeny prosba a chvála a zakládají tak jediný zpěv, který slaví věčnou milost Pána, jenž se sklání k naší křehkosti.

Kniha Žalmů byla darována Izraeli a církvi právě proto, aby věřícímu lidu umožnila sjednotit se v tomto zpěvu. Žalmy vskutku učí modlitbě. Boží Slovo se v nich stává slovem modlitby a slova inspirovaného Žalmisty se tak stávají také slovem toho, kdo se modlí Žalmy. Krása a výjimečnost této biblické knihy spočívá v tom, že modlitby, které obsahuje, na rozdíl od jiných modliteb, jež nacházíme v Písmu svatém, nejsou zařazeny do nějakého vyprávěného příběhu, který by určoval jejich smysl a funkci. Žalmy jsou věřícímu dány právě jako text modlitby, která má jediný účel, totiž stát se modlitbou toho, kdo si je osvojuje a obrací se jimi k Bohu. Protože jsou Božím Slovem pak ten, kdo se modlí Žalmy, rozmlouvá s Bohem týmiž slovy, která nám daroval Bůh, obrací se k Bohu slovy, která nám daroval On sám. Modlení Žalmů tak učí modlit se. Jsou školou modlitby.

K něčemu podobnému dochází, když dítě začíná mluvit. Učí se vyjadřovat vlastní pocity, emoce a potřeby pomocí slov, která mu nepatří od narození, ale která přejímá od svých rodičů od těch, kteří žijí kolem něho. Dítě chce vyjádřit svůj vlastní prožitek, ale vyjadřovací prostředek je od jiných. Postupně si jej osvojuje a slova převzatá od rodičů se stávají jeho vlastními slovy, jejich prostřednictvím se učí také určitému způsobu myšlení a cítění, má přístup k celému světu pojmů, ve kterém roste a navazuje vztah s realitou, s lidmi a s Bohem. Jazyk jeho rodičů se nakonec stává jeho jazykem, mluví slovy, která obdrželo od jiných a která se stala jeho vlastními slovy. Tak je tomu s modlitbou Žalmů. Jsou nám dány, abychom se naučili obracet se k Bohu, komunikovat s Ním, mluvit s Ním o nás Jeho slovy, a nalézt slovník setkávání s Bohem. Prostřednictvím oněch slov bude možné také poznat a přijmout kritéria Jeho jednání, přiblížit se k tajemství Jeho myšlenek a Jeho cest (srov. Iz 55,8-9), a tak stále více růst ve víře a lásce. Stejně jako naše slova nejsou jenom slova, ale učí nás reálnému i pojmovému světu, tak nám také tyto modlitby zpřístupňují srdce Boha, takže nejenom můžeme mluvit s Bohem, ale můžeme se také naučit, kdo je Bůh a osvojením si toho, jak mluvit s Ním, se učíme být člověkem, být sebou samými.

Jako příznačný se v této souvislosti jeví titul, který dala Žaltáři hebrejská tradice. Nese jméno tehillím, což je hebrejský výraz, který znamená „chvalozpěvy“, a pochází z téhož slovního kořene, který nacházíme ve výrazu „aleluja“, což doslova znamená „chvalte Pána“. Tato kniha modliteb, třebaže je tak různorodá a spletitá co do literárních druhů a svým členěním do chval a proseb, je tedy v posledku knihou chval, která učí děkovat, slavit velikost Božího daru, rozpoznávat krásu jeho děl a oslavovat jeho svaté Jméno. Je nejvhodnější odpovědí na zjevení Páně a na zkušenost jeho dobroty. Žalmy nás uváděním do modlitby učí, že také ve sklíčenosti, v bolesti trvá přítomnost Boha a je zdrojem úžasu a útěchy; lze plakat, prosit, přimlouvat se, naříkat si, ale s vědomím, že putujeme ke světlu, tam kde bude moci chvála být definitivní. Jak nás učí Žalm 36: „Neboť u tebe je pramen života, v tvé záři vidíme světlo“ (Žl 36,10).

Kromě tohoto všeobecného titulu knihy však hebrejská tradice připojila k mnoha jednotlivým Žalmům specifické tituly a velkou většinu jich připsala králi Davidovi. David, postava značného lidského a teologického formátu, je složitou postavou, která prošla nejrůznějšími životními zkušenostmi. Mladý pastýř otcova stáda se po rozmanitých a někdy dramatických událostech stává králem Izraele, pastýřem lidu Božího. Muž pokoje, který vedl mnoho válek; neúnavný a houževnatý hledač Boha, který zradil jeho lásku, ale vždycky – a to je charakteristické – zůstal hledačem Boha, i když mnohokrát těžce hřešil; pokorný kajícník přijal Boží odpuštění i Boží potrestání, přijal úděl poznamenaný bolestí. Takto byl David králem se všemi svými slabostmi, „podle srdce Božího“ (srov. 1 Sam 13,14), to znamená zapálený muž modlitby, který věděl, co znamená prosit a chválit. Spojitost Žalmů s tímto znamenitým králem Izraele je proto důležitá, protože je postavou mesiášskou, Pomazaným Páně, ve kterém je jistým způsobem načrtnuto tajemství Krista.

Podobně důležité a významné je způsob a četnost, s jakými přejímá slova Žalmů Nový zákon, který tak přijímá a zdůrazňuje prorockou hodnotu spojitosti Žaltáře s mesiášskou postavou Davida. V Pánu Ježíši, který se během svého pozemského života Žalmy modlil, tak nacházejí své definitivní dovršení a odhalují svůj plný a hluboký smysl. Modlitby Žaltáře, které mluví k Bohu a o Bohu, promlouvají k nám o Synu, obrazu neviditelného Boha (Kol 1,15), který nám dokonale zjevuje Otcovu tvář. Modlitbou Žalmů se proto křesťan modlí k Otci v Kristu a s Kristem a osvojuje si ony zpěvy v nové perspektivě, která má ve velikonočním tajemství svůj konečný výkladový klíč. Horizont modlící se osoby je proto otevřen na nečekané skutečnosti, každý Žalm získává nové světlo v Kristu a Žaltář může zazářit v celém svém nekonečném bohatství.

Drazí bratři a sestry, vezměme tedy do rukou tuto posvátnou knihu, dovolme Bohu, aby nás učil obracet se k Němu, učiňme ze Žaltáře průvodce, který nám pomůže a bude nás denně provázet na cestě modlitby. I my prosme jako Ježíšovi učedníci: „Pane, nauč nás modlit se“ (Lk 11,1) a otevřeme srdce k přijetí Mistrovy modlitby, v níž všechny modlitby docházejí plnosti. Tak budeme moci jako synové v Synu promlouvat k Bohu a nazývat jej „Otče náš“.

Přeložil Milan Glaser