7. Jak mluvit o Bohu dnes

03.04.2014 10:10

O BOHU MŮŽEME MLUVIT TEHDY, KDYŽ MU BUDEME NEJPRVE NASLOUCHAT. VE SVÉM HLÁSÁNÍ MUSÍME PŘINÁŠET NAŠIM SOUČASNÍKŮM KONKRÉTNÍHO BOHA, NE NĚJAKOU HYPOTÉZU. PŘÍKLADEM NÁM MŮŽE BÝT, JAK O BOHU MLUVÍ APOŠTOL PAVEL NEBO JAK SE NÁM SÁM JEŽÍŠ SDĚLUJE.


Drazí bratři a sestry,

hlavní otázka, kterou si dnes položíme, zní: jak mluvit v naší době o Bohu? Jak sdělovat evangelium, abychom otevřeli cestu jeho spásné pravdě do nezřídka zavřených srdcí našich současníků a do jejich myslí rozptýlených tolika společenskými pozlátky? Sám Ježíš, jak nám říkají evangelisté, si při hlásání Božího království kladl tuto otázku: „K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme?“ (Mk 4,30). Jak mluvit o Bohu dnes? Předně můžeme odpovědět, že o Bohu můžeme mluvit, protože On promluvil k nám. První podmínkou mluvení o Bohu je tedy slyšet, co řekl Bůh sám. Bůh s námi mluvil! Není tedy vzdálenou hypotézou o počátku světa, není nějakou pro nás velice odtažitou matematickou inteligencí. Bůh se o nás zajímá, má nás rád, osobně vstoupil do reality našich dějin a sdělil sebe samého dokonce tím, že se vtělil. Bůh je tudíž realitou našeho života, je tak velkorysý, že má čas i pro nás a stará se o nás. V Ježíši Nazaretském potkáváme tvář Boha, který sestoupil ze svého nebe, aby se pohroužil do světa lidí, do našeho světa, aby učil „umění žít“, cestě štěstí; aby nás osvobodil od hříchu a učinil nás Božími dětmi (srov. Ef 1,5; Řím 8,14). Ježíš nás přišel zachránit a ukázal nám dobrý život evangelia.

Mluvit o Bohu především znamená mít jasno v tom, co máme mužům a ženám naší doby přinášet: nikoli abstraktního Boha, hypotézu, ale konkrétního Boha, Boha, který existuje, který vstoupil do dějin a je v dějinách přítomen. Boha Ježíše Krista jakožto odpověď na základní otázku proč a jak žít. Mluvení o Bohu proto vyžaduje určitou důvěrnost s Ježíšem a Jeho evangeliem, předpokládá, že poznáváme Boha osobně a skutečně, jsme nadchnuti Jeho plánem spásy, nepodléháme pokušení úspěchu, ale držíme se metody samotného Boha. Boží metodou je pokora – Bůh se stává jedním z nás. Je to metoda, uskutečněná Vtělením do jednoduché Nazaretské domácnosti, v betlémské jeskyni; metoda z podobenství o hořčičném zrnku. Je třeba nebát se pokory malých krůčků a svěřit se kvasu, který pomalu prostupuje těstem, až je prokvasí (Mt 13,33). Při mluvení o Bohu v díle evangelizace pod vedením Ducha svatého je nezbytné obnovit jednoduchost, vrátit se k podstatě zvěsti, dobré zvěsti o Bohu, který je skutečný a konkrétní, o Bohu, který se o nás zajímá, o Bohu-Lásce, který se stává v Ježíši Kristu naším bližním dokonce i Ukřižováním a dává nám Zmrtvýchvstáním naději, otevírá nás životu, který nemá konce, životu věčnému, pravému životu. Jeden výjimečný komunikátor, kterým byl apoštol Pavel, nám nabízí velice jednoduché poučení, které se týká právě tohoto jádra víry, problému „jak mluvit o Bohu“. V prvním listu Korinťanům píše: „Když jsem k vám přišel hlásat svědectví o Bohu, nepřišel jsem s nějakou zvláštní výřečností nebo moudrostí. Rozhodl jsem se totiž, že u vás nechci znát nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného“ (2,1-2).

Pavel tedy zaprvé nemluví o nějaké filosofii, kterou vyvinul, nemluví o idejích, které někde nalezl nebo vynalezl, ale mluví o realitě svého života, mluví o Bohu, který vstoupil do jeho života, mluví o skutečném Bohu, který žije, mluvil k němu a mluví s námi, mluví o ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu. Zadruhé: Pavel nehledá sebe sama, nechce si vytvářet nějaký tým obdivovatelů, nechce vstoupit do dějin jako představitel nějaké školy vysokého poznání, nehledá sebe sama. Svatý Pavel hlásá Krista a chce získat lidi pro pravého a skutečného Boha. Pavel má jediné přání, totiž mluvit o tom, co vstoupilo do jeho života a je pravým životem, který jej uchvátil na cestě do Damašku. Mluvit o Bohu tudíž znamená dávat prostor Tomu, který dává poznat Boha a zjevuje nám tvář Jeho lásky; znamená vyvlastňovat svoje já a odevzdávat Kristu s vědomím, že my nemůžeme Bohu druhé získat, nýbrž musíme to očekávat od Boha a prosit Jej o to. Mluvení o Bohu se tedy rodí ze slyšení, z našeho poznání Boha, které se uskutečňuje v důvěrnosti s Ním, v životě modlitby a podle přikázání.

Komunikovat víru, podle svatého Pavla, neznamená přinášet sebe sama, ale otevřeně a veřejně říkat to, co viděl a slyšel při setkání s Kristem, co zakusil ve svém životě, který je nyní proměněn tímto setkáním. Znamená přinášet onoho Ježíše, jehož přítomnost v sobě vnímá a který se stal pravou orientací jeho života, aby všichni pochopili, že On je nezbytný pro svět a rozhodující pro svobodu každého člověka. Apoštol se nespokojuje s ohlašováním slov, nýbrž zapojuje do velkého díla víry celé svoje bytí. K mluvení o Bohu je třeba dát Mu prostor v důvěře, že On působí skrze naši slabost; dát Mu prostor beze strachu, jednoduše a s radostí v hlubokém přesvědčení, že čím více budeme klást do středu Jeho a nikoli sebe, tím více bude plodnější naše komunikace. Platí to i pro křesťanské komunity, které jsou povolány ukazovat přetvářející působení Boží milosti, překonávat individualismy, uzavřenost, egoismus, lhostejnost a žít Boží lásku v každodenních vztazích. Ptejme se, zda jsou naše komunity opravdu takové. Musíme usilovat o to, abychom vždycky a skutečně hlásali Krista a nikoli sebe.

V tomto bodě je třeba se ptát, jak komunikoval Ježíš sám sebe. Ježíš ve své jedinečnosti mluví o svém Otci – Abba – a Božím království s pohledem, který plně soucítí s těžkostmi a protivenstvím lidského života. Mluví s velkým realismem. Řekl bych, že podstatou Ježíšovy zvěsti je to, že činí svět transparentním a náš život cenným pro Boha. Ježíš ukazuje, že ve světě a ve stvoření prosvítá Boží tvář a ukazuje, jak je v každodenním dění našeho života přítomen Bůh. V podobenstvích z přírody, o hořčičném zrnu, o poli osetém různými semeny anebo z našeho života, pomysleme na podobenství o ztraceném synovi, o Lazarovi a na další podobenství. V evangeliích vidíme, jak se Ježíš zajímá o každou lidskou situaci, s níž se setkává, noří se do reality mužů a žen svojí doby s plnou důvěrou v pomoc Otcovu. Bůh je v dějinách skrytě přítomen a jsme-li pozorní, můžeme Jej potkat.

Učedníci, kteří žijí s Ježíšem, a zástupy, které Jej potkávají, vidí, jak reaguje na nejrůznější problémy, vidí, jak mluví, jak jedná, vidí v Něm působení Ducha svatého, jednání Boha. V Něm se snoubí zvěst a život. Ježíš jedná a učí, přičemž vždycky vychází z niterného vztahu s Bohem Otcem. Tento styl se pro nás křesťany stává podstatným ukazatelem. Náš způsob života ve víře a v lásce se stává mluvením o Bohu dnes, protože ukazuje věrohodnost existence žité v Kristu i realismus toho, co vyjadřujeme slovy, která nejsou jenom slovy, ale ukazují skutečnost, pravou skutečnost. V tom je třeba, abychom pozorně shromažďovali znamení času své doby a identifikovali potenciál, touhy a překážky, na které narážíme v současné kultuře, zejména touhu po autenticitě, prahnutí po transcedenci, vnímavost pro ochranu životního prostředí, a bez bázně podávali odpovědi, které nabízí víra v Boha. Rok víry je příležitostí objevovat za pomoci fantazie pohnuté Duchem svatým na osobní i komunitní rovině nové cesty, aby moc evangelia byla všude životní moudrostí a existenciální orientací.

Také v naší době je přednostním místem pro mluvení o Bohu rodina, první škola sdílení víry novým generacím. Druhý vatikánský koncil mluví o rodičích jako o prvních hlasatelích Boha (srov. Lumen gentium, 11; Apostolicam actuositatem, 11), povolaných znovu objevovat své vlastní poslání, přijímat odpovědnost za výchovu, otevírat svědomí maličkých Boží lásce, což je zásadní služba jejich životům, být prvními katechety a učiteli víry svých dětí. V tomto poslání je především třeba bedlivosti, to znamená umění chápat se vhodných příležitostí k mluvení o víře v rodině a umožňovat zrání kritické reflexe vzhledem k mnoha podmíněnostem, jimž jsou jejich děti vystaveny. Tato rodičovská pozornost je také vnímavostí pro možné náboženské otázky, které se vyskytují v dětských duších někdy zjevně, někdy skrytě. A potom radost: sdílení víry má mít vždycky radostnou tóninu. Je to velikonoční radost, která nepřechází mlčením nebo neukrývá skutečnost bolesti, utrpení, námah, těžkostí, nedorozumění i samotné smrti, ale dovede podat kritéria výkladu toho všeho v perspektivě křesťanské naděje. Dobrý život evangelia je právě tento nový pohled, tato schopnost vidět každou situaci očima Boha samého. Je důležité pomáhat všem členům rodiny, aby chápali, že víra není přítěží, nýbrž zdrojem hluboké radosti, vnímáním Božího jednání, rozpoznáváním přítomnosti dobra, které nepůsobí rozruch a skýtá drahocenné ukazatele dobrého prožití vlastní existence. Nakonec je to schopnost naslouchání a dialogu: rodina má být prostředím, které učí společnému soužití a opětovnému urovnávání rozporů ve vzájemném dialogu, který je tvořen nasloucháním a slovem, chápavostí a láskou, aby byl pro každého znamením milosrdné lásky Boží.

Mluvit o Bohu proto znamená dát pochopit slovem a životem, že Bůh není konkurent naší existence, ale spíše jejím skutečným ručitelem, zárukou velikosti lidské osoby. Tím se vracím na začátek: mluvení o Bohu je působivé a jednoduché sdílení toho, co je podstatné, slovem i životem: Boha Ježíše Krista, onoho Boha, který nám prokázal lásku tak velikou, že se vtělil, zemřel a vstal z mrtvých pro nás; onoho Boha, který žádá, abychom jej následovali a nechali se přetvářet Jeho nezměrnou láskou kvůli obnově vlastního života a svých vztahů; onoho Boha, který nám daroval církev, abychom putovali společně a skrze Slovo a svátosti obnovovali celou lidskou obec, aby se mohla stát Boží obcí.

Přeložil Milan Glaser