6. Abrahám jako vzor modlitby (KKC čl. 2570)

01.04.2014 15:00

 

Úvodní modlitba:

Dobrý Bože, náš nebeský Otče, který nás tak velmi miluješ. Děkujeme ti za dar tohoto společenství, za milosti, které skrze tato setkávání můžeme přijímat. Prosíme tě, otevři také dnes naše srdce, aby byla schopná naslouchat tvému slovu, a posilni je, aby byla ochotná a schopná tato slova přijímat do svého života. Amen.

 

Příběh –Vyvolení Abraháma (ke zhlédnutí: zde http://youtu.be/3Nu_-Yu5kMc)

 

Biblický text (Gn 12, 1-9)

I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu.

 

Abrahám naslouchal Bohu a plnil jeho vůli. Ochotně se vydává na cestu, po které jej Bůh chce vést a dělá to, k čemu jej Bůh zve. Hospodin říká Abrahámovi: „Kde jsi, Abraháme?“ Abrahám skrze rozhovor s Bohem objevuje Boží slovo a skrze vnímavost, připravenost a ochotu srdce toto slovo plní, uskutečňuje, a tím se pro každého z nás stává vzorem pro naši modlitbu. Abrahám zakoušel Boha v modlitbě nejrůznějšími způsoby. V této a další katechezi nahlédneme do některých ze způsobů modlitby praotce Abraháma.

 

Bůh zavolá a Abrahám se vydává na cesty. Hospodin Abrahámovi říká: „Vyjdi ze své země, ze svých zaběhaných kolejí, z tohoto místa, kde je ti dobře. Opusť to, co máš teď rád, vezmi všechen svůj majetek a vyjdi. A já ti ukážu cestu, požehnám ti.“ Možná i my někdy skrze svědomí či v modlitbě slabounce slyšíme Boží hlas, který nás vybízí k tomu, abychom se vzdali některých věcí ve svém životě (dlouhé vysedávání u televize či počítače, vulgární slova, nervozita vůči mým nejbližším v rodině, zahleděnost do sebe, kdy pro své ego nevidím bratra, nepravdivost k sobě i druhým, neschopnost naslouchat druhému, jeho názorů, workoholismus, aj.) Abrahám Hospodinu důvěřuje. Věří, že jej Hospodin skutečně dovede k cíli, že jej bude ochraňovat na této cestě. Má obrovskou důvěru v Boží slovo. Plně důvěřuje modlitbě – tj. rozhovoru mezi ním a Hospodinem. Tím pádem se Abrahám nebojí. Protože ví, že Hospodinovo slovo platí. Abrahám je kočovník. Kočuje krajem, chodí z místa na místo. Přátelí se s místním lidem, ale také s ním bojuje. Abrahám je člověk, který prožívá boje jak v krajině, kterou prochází, tak ve své vlastní rodině. Prožívá lásku i zlo se svojí ženou Sárou, služebnou Hagar, Izmaelem, Izákem, Lotem. Zde - v těchto životních příbězích - se můžeme najít i my. A můžeme v nich hledat také řešení různých životních situací. Abrahám se při všech vítězstvích i pádech nechává vést Hospodinem. Neuzavírá se před ním, neskrývá se jako Kain. A Bůh se mu skrze modlitbu zjevuje, hovoří s ním a příznivě zasahuje do jeho života.

 

Hospodin uzavírá s Abrahámem sedmkrát smlouvu. Od vyjití z otcovského domu až po Izákovu oběť. Toto všechno prožívá Abrahám skrze modlitbu. Abrahámův postoj je jasný. Vždy říká Bohu: „Ano. Věřím. Komunikuji s Tebou ať se děje cokoliv.“

Tato cesta za Božím hlasem není pro Abraháma snadnou cestou, ani rozhodnutí vydat se na ni není snadné. Když vychází z otcovského domu, má zpřetrhat i ta nejpevnější pouta (vztah k otci), jakoby uvádí do nejistoty život vlastní rodiny, není jisté zajištění potravin ani pastvin pro jeho stáda = opouští místo bezpečí a jistoty pro něho i jeho rodinu. Abrahámovi po jeho vyjití z tohoto bezpečí zůstává pouze naděje a slib Hospodina, že mu požehná, že místo země, kterou opouští, dostane jinou do dědictví a ta bude jeho.

Dále Abrahám také jasně slyší Hospodinovo zaslíbení, že bude mít potomstvo. Ale jeho žena Sára je stále neplodná. To je biblický obraz toho, že Hospodin skutečně tvoří z ničeho. Ať je to celý vesmír, nebo jsou to dějiny člověka, dějiny země. Na počátku byla prázdnota. Země byla pustá a prázdná. Nad hlubinou byla tma a Boží duch se vznášel nad vodami. (Gn1,1-2) Abrahám si uvědomuje, že Bůh dokáže z ničeho vytvořit velký národ. Také nám se někdy může zdát, že naše snaha svědčit druhým o své víře svým životem vyznívá naprázdno, že různé námahy mého života nepřinášejí ovoce. Svěřujme toto všechno Božímu duchu a důvěřujme mu, že on má moc to proměnit. Věřme tomu, že on působí ve skrytosti, kdy my si toho ani nemusíme všimnout.

V těchto situacích vidíme u Abraháma obrovskou víru, která pramení z modlitby, z rozhovoru mezi ním a Hospodinem. Abrahámova víra je ryzí a bezvýhradná. Je to vzor pro prožívání víry i současného člověka.

 

Abrahámovo vyvolení není jeho osobní výsadou. Je to poslání, do kterého je zahrnuto mnoho lidí do budoucna. Hospodin Abrahámovi žehná tolikrát, kolikrát v předchozích kapitolách bible člověka proklel. Takto skrze žehnání jednomu člověku žehná Bůh celému lidstvu. To je to biblické: „Skrze jednoho člověka přišlo zavržení, skrze jednoho přijde také požehnání.“ Skrze tebe - pro tvou modlitbu budou požehnána všechna pokolení - jeden modlící se člověk je schopen změnit události na zemi.

Abrahám na toto požehnání odpovídá svojí osobní poslušností – vírou. A to bez vytáček. Nepotřebuje cokoli potvrzovat, neustále vysvětlovat. Sice někdy ztrácí odvahu, ale znovu po modlitbě - setkání s Hospodinem - povstává. Neutíká, ale důvěřuje. Zde se opět ukazuje síla modlitby a požehnání.

 

Abrahámovo srdce je poddáno slovu Božímu. Naslouchá a poslouchá. Pro každou modlitbu je důležité naslouchání srdce, které se rozhoduje podle Boha. 

Abrahámova modlitba je vyjádřena činy. Staví oltář. Více oltářů na různých místech. Abrahámovi nestačí pouze se modlit slovy, ale on se modlí i skutky.

Abrahámova modlitba = mlčení (naslouchání) + konkrétní viditelný skutek.

Ano, později Abrahám naříká, stěžuje si Hospodinu, že se nic z jeho slibů neuskutečňuje, a toto je vždy u každého člověka „drama modlitby“.  Je to zkouška víry, zkouška vztahu člověka k Bohu a jeho věrnosti. Abrahám se i přes to všechno nikdy neobrátil k Hospodinu zády. Neutíká před ním. Ale naopak s ním rozmlouvá – vyčítá mu, stěžuje si. Ale vždy vytrvale komunikuje. Modlí se. Abrahám s Hospodinem hovoří sedmkrát. Číslo sedm v biblickém rozměru vyjadřuje, že s ním hovoří stále.

 

Bůh volá každého z nás, nejen Abraháma. Jsme schopni naslouchat jako Abrahám? Poslechneme alespoň to slovo, kterému rozumíme? Všichni známe tento vnitřní tlak, když vnímáme, že po nás Bůh něco chce. Abrahám následoval toto Boží volání. Vždycky, když udělal jakýkoli krok dál, byl ve velmi intenzivním spojení s Bohem. Proto všude kam přišel, postavil oltář Pánu. Bylo to viditelné místo, kde byl neviditelný Bůh přítomnem. Tato viditelná znamení, která připomínala Hospodina, byla tím nejdůležitějším v jeho životě. Kde máme my dnes postavit takovýto oltář? Je to naše srdce. Právě v srdci můžeme přinášet Bohu svou oběť, tím že mu chci patřit. Vše se nepodaří hned. Ani Abrahámovi se vše hned nedařilo. Možná se v nás probudí jakýsi vnitřní odpor. Ale to nevadí. Bůh má s námi trpělivost. Čeká, až postupně dorosteme k naplnění určitého životního úkolu, který má pro nás připravený. Tím nejkrásnějším cílem je být pro Boha. K tomu patří i naše modlitba, rozhovor s ním. Tak jako Abrahám mluvil s Bohem. Dostal zaslíbení, že Hospodin za něho bude bojovat, že bude mít tolik dětí, že se to nedá spočítat. Abrahám tomu uvěřil a stále a stále znovu se Hospodina ptá, co bude dál. Nic z toho nevidí. I my se ptejme Pána, co od nás očekává, co bude dál. Nejenom v těch situacích, kdy si nevíme rady. V modlitbě můžeme i my k Pánu křičet: „Pane, pomoz mi! Co mám dělat?“ Bůh nás slyší a odpovídá na naše volání.

 

 

Závěrečná modlitba

Bůh Abrahámovi žehná. My dostáváme požehnání většinu od kněze na závěr mše svaté. Avšak i my sami si můžeme navzájem žehnat ať už viditelně člověku, kterého mám vedle sebe, nebo v duchu lidem, na které myslím, členům rodiny, kolegům v práci, nadřízeným, krajině, kterou projíždím, ale také svým nepřátelům, jak k tomu vyzývá sv. apoštol Pavel: „žehnejte a neproklínejte.“

V dnešní závěrečné modlitbě si budeme žehnat. Vytvořte dvojice a v nich si vzájemně požehnejte, např. slovy: „Ať Ti Pán žehná“ a k nim můžeme pak připojit požehnání pro konkrétní věci do konkrétních životních situací nebo vyprošení Boží milosti, radosti a pokoje. Při tom můžete toho druhého požehnat křížkem na čelo nebo mu položit ruce na rameno. Toto žehnání můžete opakovat několikrát v různých obměnách dvojic.

Modlitba může být ukončena závěrečným požehnáním kněze nebo modlitbou animátora.

 

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému, jako byla na počátku, i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

 

Text katecheze (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle