42. Život věčný, poslední soud

03.04.2014 10:50


Dobrý den, drazí bratři a sestry,

Dnes bych rád začal poslední řadu katechezí o našem vyznání víry, tedy o článku „věřím v život věčný“. Zastavím se zvláště u posledního soudu. …ale netřeba mít strach, poslyšme, co říká Boží Slovo. V Matoušově evangeliu k tomu čteme: Až Kristus, „přijde ve slávě a s ním všichni andělé…a budou před něj shromážděny všechny národy, oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici… a půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života“ (Mt 25,31-33.46). Když myslíme na Kristův návrat a na poslední soud, který vyjeví až do posledního důsledku dobro, jež každý během svého pozemského života vykonal anebo opomněl vykonat, cítíme, že stojíme před tajemstvím, které nás přesahuje a které si nedovedeme ani představit. Tajemstvím, které v nás téměř instinktivně vzbuzuje bázeň a možná i úzkost. Pokud však o této skutečnosti přemýšlíme správně, nemůže než rozšiřovat křesťanovo srdce a být velkým důvodem útěchy a důvěry.

V této souvislosti zní svědectví prvních křesťanských společenství více než podmanivě. Své bohoslužby a modlitby totiž obvykle provázela zvoláním Maranathà, což je výraz tvořený dvěma aramejskými slovy, která - podle toho, jak jsou vyslovena - lze chápat jako prosbu: „Přijď Pane!“ anebo jako jistotu živenou vírou: „Ano, Pán přijde, Pán je blízko“. Je to zvolání, kterým celé křesťanské zjevení vrcholí na konci podivuhodné kontemplace, kterou nám podává kniha Zjevení sv. Jana (srov. Zj 22,20). Jménem celého lidstva a jako jeho prvotina se v ní církev-nevěsta obrací ke Kristu, svému Ženichovi, v dychtivém očekávání Jeho objetí, Ježíšova objetí, které je plností života a plností lásky. Takto nás Ježíš objímá. Přemýšlíme-li o soudu v této perspektivě, každý strach a váhání zmizí a přenechá místo očekávání a hluboké radosti. Bude to okamžik, ve kterém budeme konečně uznáni za připravené k tomu, abychom byli oděni Kristovou slávou jako svatebním šatem a uvedeni na hostinu, jež je obrazem plného a definitivního společenství s Bohem.

Druhý důvod důvěry nám nabízí sdělení, že ve chvíli soudu nebudeme sami. V Matoušově evangelium nám samotný Ježíš oznamuje, jak na konci časů ti, kteří jej následovali, zaujmou místo v Jeho slávě, aby spolu s Ním soudili (srov. Mt 19,28). Apoštol Pavel potom v listu napsaném Korintské komunitě tvrdí: „Což nevíte, že křesťané budou soudit svět? Čím spíše všední věci!“ (1 Kor 6,2-3). Je krásné vědět, že kromě Krista, našeho Přímluvce, našeho Advokáta u Otce (srov. 1 Jan 2,1), budeme moci v onom přívalu počítat s přímluvou a blahovůlí mnoha našich starších bratří a sester, kteří nás na cestě víry předešli, nabídli za nás svůj život a nadále nás nevýslovně milují! Svatí už žijí před Boží tváří, v záři Jeho slávy, orodují za nás, kteří dosud žijeme na zemi. Tato útěcha vzbuzuje v našem srdci jistotu! Církev je opravdu matkou a jako maminka usiluje o dobro svých dětí, zvláště těch vzdálených a trpících, dokud nedojde svojí plnosti v oslaveném Kristově těle se všemi svými členy.

Další podnět nám nabízí Janovo evangelium, kde se výslovně tvrdí, že „Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího“ (Jan 3,17-18). Znamená to, že onen poslední soud již začal, začíná nyní během našeho života. Tento soud je vynášen v každém okamžiku jako potvrzení naší víry přijímající spásu, která je přítomná a působí v Kristu anebo naší nevíry a následného uzavření se do sebe samých. Avšak, uzavíráme-li se Ježíšově lásce, sami se odsuzujeme. Spása spočívá v otevření Ježíši. On nás zachraňuje. Jsme-li hříšníci – což jsme všichni – prosíme Jej o odpuštění a jdeme k Němu s odhodláním být dobří, Pán nám odpouští. K tomu se však musíme otevřít Ježíšově lásce, která je silnější než všechno ostatní. Ježíšova láska je velkolepá, Ježíšova láska je milosrdná, Ježíšova láska odpouští. Musíš se však otevřít a otevřít znamená litovat, obvinit se z toho, co jsme neučinili dobře. Pán Ježíš se daroval a stále se nám dává, aby nás zahrnul veškerým milosrdenstvím a láskou Otcovou. My se tedy v jistém smyslu můžeme stát soudci sebe samých, odsoudit sami sebe k vyloučení ze společenství s Bohem a bratřími. Neochabujme proto v bdělosti nad svými myšlenkami a svými postoji, abychom již nyní mohli předjímat vřelost a nádheru Boží tváře, kterou budeme ve věčném životě kontemplovat ve vší plnosti. To bude krása. Kupředu tedy, mysleme na tento soud, který začíná nyní a už začal. Jděme vpřed tak, ať se naše srdce otevírá Ježíši a Jeho spáse. Kupředu beze strachu, protože Ježíšova láska je mocnější a prosíme-li o odpuštění svých hříchů, On nám odpouští. Ježíš je takový. Kupředu tedy s jistotou, že nás přivede do nebeské slávy!

Přeložil Milan Glaser