40. Vzkříšení těla

03.04.2014 10:48


Drazí bratři a sestry, Rád bych dokončil cyklus katechezí o Krédu probíhající v rámci Roku víry, který skončil minulou neděli. V této a v příští katechezi bych se rád zamyslel nad tématem vzkříšení těla a zaměřil se na dva jeho aspekty, jak je prezentuje Katechismus katolické církve, tj. naše umírání a naše vzkříšení v Ježíši Kristu. Dnes se pozastavím u toho prvního: „zemřít v Kristu“.

1. Běžně se mezi námi vyskytuje pomýlený pohled na smrt. Smrt se týká nás všech a hluboce se nás dotýká, zvláště když nás zasáhne zblízka nebo postihne maličké a bezbranné, což považujeme za „otřesné“. Mě vždycky zasáhne otázka: proč trpí děti? Proč umírají děti? Je-li smrt považována za konec všeho, pak děsí, straší a mění se na hrozbu, která ničí každý sen, každou perspektivu, láme každý vztah a přerušuje každou cestu. Dochází k tomu, považujeme-li svůj život za čas vymezený dvěma póly: narozením a smrtí. Když nevěříme v horizont, který přesahuje obzor přítomného života; žije-li se, jako by Bůh neexistoval. Toto pojetí smrti je typické pro ateistické smýšlení, které interpretuje život jako náhodný výskyt ve světě, jako cestu vstříc nicotě. Existuje však také praktický ateismus, totiž život žitý pouze pro vlastní zájmy, život žitý pro pozemské věci. Pokud se necháme uchvátit touto pomýlenou vizí smrti, nemáme jinou volbu než smrt skrývat, popírat či banalizovat, aby nás nestrašila.

2. Tomuto falešnému řešení se však vzpírá lidské „srdce“, touha po nekonečnu, kterou všichni máme, stesk, který máme po věčnosti. Jaký je tedy křesťanský smysl smrti? Hledíme-li na nejbolestnější momenty svého života, kdy jsme ztratili drahou osobu – rodiče, bratra, sestru, manžela, dítě, přítele – postřehneme, že i uprostřed dramatu této ztráty, která nás drásá, zůstává v srdci přesvědčení, že nemůže být všemu konec, že prokázané a obdržené dobro nebylo marné. V našem nitru existuje mocný instinkt, který nám říká, že náš život se smrtí nekončí.

Tato životní žízeň nalezla svoji reálnou a spolehlivou odpověď ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Ježíšovo vzkříšení nedává pouze jistotu života po smrti, ale osvětluje také samo tajemství smrti každého z nás. Žijeme-li sjednoceni s Ježíšem, jsme-li Mu věrní, budeme schopni s nadějí a pokojem čelit také přechodu smrti. Proto se církev modlí: „Nevyhnutelnost smrti nás sice skličuje, ale utěšuje nás zaslíbení věčného života“ (1. Preface za zemřelé). To je krásná modlitba církve! Člověk přistupuje k umírání tak, jak žil. Je-li můj život cestou spolu s Pánem, cestou důvěry v Jeho nezměrné milosrdenství, budu připraven přijmout poslední okamžik svého pozemského života jako konečné důvěřující vydání se do Jeho vlídných rukou v očekávání, že Jej uzřím tváří v tvář. To je to nejkrásnější, co nás může potkat: nazírat podivuhodnou tvář Pánovu zpříma, spatřit Jej tak, jak je: krásný, plný světla, plný lásky a plný něhy. K tomuto cíli jdeme: uvidět Pána.

3. V tomto horizontu lze porozumět Ježíšově výzvě, abychom byli stále připravení, bděli a uvědomovali si, že život na tomto světě je nám dán také jako příprava dalšího života žitého s nebeským Otcem. A vede k tomu bezpečná cesta: dobrá příprava na smrt přebýváním v blízkosti Boha. Toto je jisté: na smrt se připravuji tím, že jsem blízko Ježíše. A jak je možné být nablízku Ježíši? Modlitbou, svátostmi a také praktikováním činorodé lásky. Pamatujme, že On je v těch nejslabších a nejpotřebnějších. On sám se s nimi identifikoval ve slavném podobenství o posledním soudu, když říká: „Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně… Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,35-36.40). Bezpečnou cestou je proto obnova cítění křesťanské lásky a bratrského dělení, péče o tělesné a duchovní rány našeho bližního. Solidarita ve snášení bolesti a dodávání naděje je předpokladem a podmínkou, abychom jako úděl mohli přijmout království připravené pro nás. Kdo praktikuje milosrdenství, nebojí se smrti. Dobře si to promyslete: Kdo praktikuje milosrdenství, nebojí se smrti! Souhlasíte? (zvolání: Ano!) Řekneme to společně, abychom to nezapomněli? Kdo praktikuje milosrdenství, nebojí se smrti. A proč se nebojí smrti? Protože jí hledí do tváře v ranách svých bližních a překonává ji láskou Ježíše Krista.

Otevřeme-li bránu svého života a svého srdce nejmenším bratřím, pak se také naše smrt stane branou, která nás uvede do nebe, do blažené vlasti, k níž směřujeme v touze, že budeme navěky přebývat s naším Otcem, Bohem, s Ježíšem, s Matkou Boží a svatými.

Přeložil Milan Glaser