39. Liturgie je služba a účast na Božím díle

02.04.2014 17:43

V LITURGII K NÁM PROMLOUVÁ BŮH A ČEKÁ NA NAŠI ODPOVĚĎ, KTERÁ SPOČÍVÁ V POZVEDNUTÍ SVÝCH SRDCÍ K BOHU.


Drazí bratři a sestry,

v těchto měsících jsme vykonali cestu, na níž jsme se ve světle Božího Slova učili co nejautentičtěji modlit s přihlédnutím k některým postavám Starého zákona, k Žalmům, listům sv. Pavla a knize Zjevení, ale především s pohledem na jedinečnou a základní zkušenost Ježíšovu, na jeho vztah s nebeským Otcem. Vskutku, jedině v Kristu je člověk uschopněn sjednotit se s Bohem v hloubce a důvěrnosti, kterou chová dítě vůči otci, který jej má rád; jedině v Něm se můžeme v celé pravdě obrátit k Bohu a důvěrně jej oslovit: „Abba! Otče!“. Stejně jako apoštolové jsme během těchto týdnů Ježíše žádali a žádáme i dnes: „Pane, nauč nás modlit se! (Lk 11,1).

Abychom žili osobní vztah s Trojjediným Bohem, naučili jsme také vzývat Ducha svatého, jenž je prvním darem Zmrtvýchvstalého věřícím, protože On „nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit“ (Řím 8,26), říká sv. Pavel a my víme, že má pravdu.

V tomto bodě se po dlouhém cyklu katechezí o modlitbě v Písmu můžeme otázat: jak se mohu nechat formovat Duchem svatým, abych byl schopen vstoupit do Boží atmosféry a modlit se k Bohu? V čem spočívá tato škola, ve které mne Bůh učí se modlit, přichází mi na pomoc v mé snaze obracet se správně k Bohu? První školou modlitby, jak jsme viděli v těchto týdnech, je Boží Slovo, Písmo svaté. Písmo svaté je nepřetržitý dialog mezi Bohem a člověkem, postupný dialog, ve kterém se Bůh stále více přibližuje a ve kterém můžeme stále lépe poznávat Jeho tvář, Jeho hlas a Jeho bytí. Člověk se učí akceptovat poznání Boha a mluvit s Bohem. V těchto týdnech jsme se tedy čtením Písma svatého pokoušeli z tohoto stálého dialogu naučit, jak vstupovat do kontaktu s Bohem.

Existuje však ještě jiný cenný „prostor“, jiný cenný „zdroj“ růstu v modlitbě, pramen živé vody, úzce související s tím předchozím. Mám na mysli liturgii, která je privilegovaným prostředím, ve kterém Bůh mluví tady a teď ke každému z nás a očekává naši odpověď. Co je to liturgie? Otevřeme-li Katechismus katolické církve, který je stále cennou a řekl bych neodmyslitelnou učebnicí, můžeme se dočíst, že slovo «liturgie» „původně znamená «veřejné dílo», «služba lidu» nebo «služba ve prospěch lidu»“ (KKC, 1069). Křesťanská teologie převzala tento termín z řeckého světa a vztáhla jej samozřejmě na nový lid Boží, zrozený Kristem, který na kříži otevřel svoji náruč, aby sjednotil lidi v pokoji jediného Boha. «Služba ve prospěch lidu», lidu, který existuje nikoli sám od sebe, nýbrž byl vytvořen Velikonočním tajemstvím Ježíše Krista. Boží lid totiž nevzniká pokrevními, územními či národními svazky, ale rodí se vždycky působením Božího Syna a ze společenství s Otcem, kterým nás obdařuje.

Katechismus kromě toho ukazuje, že „v křesťanské tradici (slovo «liturgie») znamená, že Boží lid má účast na Božím «díle»“ (KKC, 1069), protože Boží lid jako takový existuje jedině Božím působením. Připomněl nám to samotný vývoj Druhého vatikánského koncilu, který byl zahájen před padesáti lety diskusí nad návrhem dokumentu o posvátné liturgii, jenž byl potom 4. prosince 1963 jako první text slavnostně schválen Koncilem. Fakt, že dokument o liturgii byl prvním výsledkem koncilního zasedání, považovali možná někteří za náhodu. Mezi mnoha projekty se text o posvátné liturgii jevil jako nejméně kontroverzní a právě proto vhodný k tomu, aby posloužil jako určitý nácvik při vytváření metodologie koncilní práce. Avšak to, co se na první pohled mohlo jevit jako náhoda, se nepochybně ukázalo jako správná volba také z hlediska hierarchie důležitosti témat a úkolů církve. Volbou „liturgie“ jakožto úvodního tématu totiž Koncil velmi jasně poukázal na primát Boha a Jeho absolutní prioritu. Bůh především - právě to nám říká ona koncilní volba začít od liturgie. Kde není pohled k Bohu určující, ztrácí svoji orientaci všechno ostatní. V liturgii je základním kritériem její orientace k Bohu, aby tak byla možná účast na Jeho díle.

Můžeme se však zeptat, co je oním Božím dílem, na kterém jsme povolání mít účast? Odpověď, kterou nám poskytuje koncilní konstituce o posvátné liturgii, je zdánlivě dvojaká. V odstavci č. 5 nám totiž říká, že Boží dílo jsou jeho historické činy, které nám přinášejí spásu a vrcholí smrtí a zmrtvýchvstáním Ježíše Krista. V odstavci č. 7 však tatáž konstituce definuje slavení liturgie jako „Kristovo dílo“. Tyto dva významy jsou ve skutečnosti neoddělitelně spojeny. Ptáme-li se, kdo zachraňuje svět a člověka, existuje jediná odpověď: Ježíš Nazaretský, Pán a Kristus, ukřižovaný a vzkříšený. A kde se stává aktuálním pro nás – pro mne – toto tajemství smrti a vzkříšení Krista, který přináší spásu? Odpověď zní: ve skutcích Krista skrze církev, v liturgii, zejména ve svátosti eucharistie, která zpřítomňuje oběť Syna Božího, který nás vykoupil, ve svátosti smíření, ve které se přechází ze smrti do nového života a v jiných svátostných úkonech, které nás posvěcují (srov. Presbyterorum ordinis, 5). Velikonoční tajemství smrti a vzkříšení Krista je tak středem liturgické teologie koncilu.

Učiňme další krok vpřed a zeptejme se: jakým způsobem je umožněna tato aktualizace Kristova Velikonočního tajemství? Bl. Jan Pavel II. napsal 25 let po vydání konstituce Sacrosanctum Concilium: „Kvůli aktualizaci svého Velikonočního tajemství je Kristus ve své církvi stále přítomen zejména v liturgických úkonech. Liturgie je proto privilegovaným místem setkání křesťanů s Bohem a s tím, kterého poslal, Ježíšem Kristem (srov. Jan 17,3)“ (Vicesimus quintus annus, 7). Ve stejném smyslu čteme v Katechismu katolické církve: „Každé slavení svátosti je setkání Božích dětí se svým Otcem v Kristu a v Duchu svatém a takové setkání se projeví jako dialog — skrze úkony a slova“ (KKC, 1153). Je proto primárním požadavkem dobrého liturgického slavení, aby bylo modlitbou, rozmluvou s Bohem, především nasloucháním a pak odpovědí. Svatý Benedikt, který ve své Řeholi (19,7) mluví o modlitbě Žalmů, říká mnichům: mens concordet voci, „aby naše mysl byla ve shodě s naším hlasem“. Světec učí, že v modlitbě Žalmů mají slova předcházet naši mysl. Obvykle tomu tak není. Nejprve musíme myslet a poté se to, co myslíme, převádí na slovo. Avšak tady, v liturgii je tomu opačně. Slovo má přednost. Bůh nám dal slovo a posvátná liturgie nám tato slova nabízí. Musíme vstoupit do vnitřku slov, do jejich významu a přijmout je do sebe, uvést sebe do souladu s těmito slovy. Tak se stáváme Božími dětmi, podobnými Bohu. Jak připomíná Sacrosanctum Concilium, pro zajištění plné účinnosti liturgického slavení „je nutné, aby věřící přistupovali k posvátné liturgii se správnou přípravou ducha, aby své myšlení uvedli v soulad s ústním projevem, aby spolupracovali s Boží milostí a nepřijímali ji nadarmo“ (č.11). Základní, primární prvek dialogu s Bohem v liturgii, je shoda toho, co říkáme ústy, a toho, co nosíme v srdci. Vstoupíme-li do slov velkých dějin modlitby, jsme my sami v duchu připodobněni těmto slovům a jsme tak uschopněni rozmlouvat s Bohem.

V tomto smyslu bych rád naznačil jeden z momentů, který nás během samotné liturgie volá a pomáhá nám nalézt tuto shodu, toto připodobnění tomu, čemu nasloucháme, co říkáme a děláme při slavení liturgie. Mám na mysli výzvu, kterou vyslovuje celebrant těsně před eucharistickou modlitbou: Sursum corda – vzhůru srdce“. Pozvedáme svoje srdce nad změť svých starostí, přání, úzkostí a roztržitostí. Naše srdce, naše vlastní nitro, se musí chápavě otevřít Božímu Slovu a usebrat se v modlitbě církve, aby bylo orientováno k Bohu právě těmi slovy, kterým naslouchá a která říká. Pohled srdce musí směřovat k Pánu, který je mezi námi. To je základní postoj.

Prožíváme-li liturgii v tomto základním postoji, naše srdce je jakoby osvobozeno od gravitace, která jej táhne dolů, a vnitřně se pozvedá vzhůru, k pravdě a lásce, k Bohu. Jak připomíná Katechismus katolické církve: „Poslání Krista a Ducha svatého, jež ve svátostné liturgii církve hlásá, zpřítomňuje a sděluje tajemství spásy, pokračuje v srdci, které se modlí. Otcové duchovního života někdy přirovnávají srdce k oltáři“ (KKC, 2655): Altare Dei est cor nostrum.

Drazí přátelé, liturgii budeme slavit a prožívat dobře, jedině setrváme-li v postoji modlitby, nikoli pokud budeme chtít „něco dělat“, nechat se vidět nebo něco konat, ale pokud svoje srdce budeme orientovat k Bohu, staneme-li v postoji modlitby a připojíme-li se k tajemství Krista a k Jeho rozhovoru Syna s Otcem. Bůh sám nás učí se modlit, tvrdí svatý Pavel (srov. Řím 8,26). On sám nám dal odpovídající slova, aby nás nasměroval k Sobě, slova, která nacházíme v Žaltáři, ve velkých modlitbách posvátné liturgie a v samotném slavení eucharistie. Prosme Pána, abychom si byli každý den stále více vědomi skutečnosti, že liturgie je činnost Boha a člověka, modlitba, která vyvěrá z Ducha svatého a z nás, je zcela zaměřená k Otci ve spojení s Božím Synem, který se stal člověkem (srov. KKC, 2564).

Přeložil Milan Glaser