34. Bůh koná divy skrze naši slabost

02.04.2014 17:38

Musím se pochlubit, i když to není k užitku; přicházím teď k viděním a zjevením Páně. Vím o člověku v Kristu, který byl před čtrnácti lety přenesen až do třetího nebe; zda to bylo v těle či mimo tělo, nevím – Bůh to ví. A vím o tomto člověku, že byl přenesen do ráje – zda v těle či mimo tělo, nevím, Bůh to ví – a uslyšel nevypravitelná slova, jež není člověku dovoleno vyslovit. Tím se budu chlubit, sám sebou se chlubit nebudu, leda svými slabostmi. I kdybych se chtěl chlubit, nebyl bych pošetilý, vždyť bych mluvil pravdu. Nechám toho však, aby si někdo o mně nemyslil víc, než co na mně vidí nebo ode mne slyší. A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. (2 Kor 12,1-10)


Drazí bratři a sestry,

Každodenní setkání s Pánem a svátostný kontakt umožňují naší mysli i našemu srdci, aby se otevřelo Jeho přítomnosti, Jeho slovům i Jeho působení. Modlitba není jenom dechem duše, ale obrazně řečeno také oázou pokoje, kde můžeme načerpat vodu, která osvěžuje náš duchovní život a přetváří naši existenci. Bůh nás přitahuje k Sobě, umožňuje nám výstup na horu svatosti, abychom byli stále blíže Jemu, a cestou nám nabízí světlo a útěchy. Taková je osobní zkušenost, na kterou poukazuje svatý Pavel ve 12. kapitole druhého listu Korinťanům, u něhož se dnes zastavíme. Těm, kteří mu upírali legitimitu apoštola, nevypočítával komunity, které založil, a kilometry, které přitom ušel; neomezuje se na připomínku obtíží a odmítání, na které narazil při hlásání evangelia, ale ukazuje svůj vztah k Pánu, vztah natolik intenzivní, že jej charakterizují momenty extáze a hluboká kontemplace (srov. 2 Kor 12,1). Nechlubí se tedy tím, co sám učinil, svou silou, svými činy a úspěchy, ale chlubí se tím, co Pán učinil jemu a skrze něho. Velmi zdrženlivě totiž vypráví o své výjimečné zkušenosti, které se mu dostalo, když byl vytržen Bohem až do nebes. Připomíná, že čtrnáct let před napsáním tohoto listu „byl uchvácen – jak říká - až do třetího nebe“ (v.2). Slovníkem a způsobem toho, kdo mluví o nevyslovitelném, hovoří svatý Pavel o tomto faktu dokonce ve třetí osobě, když tvrdí, že jeden člověk byl uchvácen do „zahrady“ Boží, do ráje. Kontemplace je tak hluboká a intenzivní, že si apoštol nevzpomíná na obsah obdrženého vidění, ale ví přesně datum a okolnosti, ve kterých jej Pán způsobem tak totálním přitáhnul k Sobě v okamžiku jeho konverze cestou do Damašku (srov. Flp 3,12).

Svatý Pavel dále říká, že kvůli tomu, aby pro vznešenost obdržených zjevení neupadl do pýchy, byl mu dán „osten“ (2 Kor 12,7), bolest, a že naléhavě prosil Vzkříšeného, aby byl zbaven tohoto Satanova posla neboli bolestného ostnu ve svém těle. Třikrát – jak píše – prosil Pána, aby od něj vzdálil tuto zkoušku. A právě v této situaci za hluboké kontemplace Boha, kdy „uslyšel slova nevyslovitelná, která člověk nesmí vyřknout“ (v. 4), dostalo se mu odpovědi. Zmrtvýchvstalý se k němu obrací jasnými a ubezpečujícími slovy: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“ (v.9).

Pavlův komentář k těmto slovům může překvapovat, ale ukazuje, jak porozuměl významu toho, že je opravdu apoštolem evangelia. Zvolal totiž: „Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný“ (v. 9b-10). Nechlubí se tedy svými činy, ale působením Krista, který jedná právě v jeho slabosti. Zastavme se ještě chvíli u této události, ke které došlo v době, kdy Pavel žil v ústraní a kontemplaci ještě předtím než se vydal na Západ hlásat Krista, protože tento postoj hluboké pokory a důvěry před Božím zjevením je zásadní také pro naši modlitbu a náš život, pro náš vztah k Bohu a k našim slabostem.

Předně je třeba se ptát: o jakých slabostech apoštol mluví? Co je oním „ostnem“ v těle? Nevíme, a on to neříká, ale jeho postoj umožňuje chápat, že každá obtíž v následování Krista a ve svědectví Jeho evangeliu může být překonána důvěřivou otevřeností vůči Pánovu působení. Svatý Pavel si je dobře vědom, že je „služebníkem neužitečným“ (Lk 17,10) – velké věci neučinil on, nýbrž Pán – a je tedy „nádobou hliněnou“ (2 Kor 4,7), do níž Bůh klade bohatství a moc svojí milosti. Ve chvíli této intenzivní kontemplativní modlitby svatý Pavel jasně pochopil, jak čelit a prožívat veškeré dění a zvláště utrpení, těžkosti a pronásledování. Uprostřed zakoušené slabosti se projevuje moc Boha, který neopouští, nenechává na pospas, ale stává se oporou a silou. Pavel by byl zajisté raději, kdyby byl zbaven tohoto „ostnu“, utrpení, ale Bůh mu říká: „Nikoli. Je to pro Tebe nezbytné. Budeš mít dostatek milosti, abys odolal a vykonal, co má být vykonáno.“ Totéž platí také pro nás. Pán nás nezbavuje zla, ale pomáhá nám zrát uprostřed utrpení, v těžkostech a příkořích. Víra nám totiž říká, že zůstaneme-li v Bohu, tak ačkoli „nám tělo chátrá a přicházejí mnohé těžkosti, duše se den ze dne zmlazuje právě v mnoha těžkostech“ (srov. 2 Kor 4,16). Apoštol říká křesťanům Korinta, ale i nám, že „nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy“ (2 Kor 4,17). Lidsky řečeno, tíže břemena ve skutečnosti nebyla lehká, ale přetěžká, avšak ve srovnání s Boží láskou, s velkolepostí bytí milovaného Bohem se jeví lehkou, víme-li, že množství slávy bude nezměrné. Proto tou měrou, v jaké roste naše sjednocení s Pánem a zintenzivňuje se naše modlitba, dostává se nám také toho podstatného a chápeme, že nikoli moc našich prostředků, našich ctností, našich schopností uskutečňuje Boží království, nýbrž Bůh koná divy právě skrze naši slabost, nepřiměřenost našemu poslání. Musíme mít proto pokoru jednoduše nedůvěřovat sami v sebe, ale pracovat s pomocí Boží na Pánově vinici a svěřovat se Mu jako křehké „hliněné nádoby“.

Svatý Pavel se vztahuje ke dvěma výjimečným zjevením, které radikálně změnily jeho život. První, jak víme, je omračující otázka na cestě do Damašku: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ (Sk 9,4). Otázka, která mu umožnila, aby uviděl a potkal živého a přítomného Krista a uslyšel Jeho povolání stát se apoštolem evangelia. Druhým zjevením jsou slova, která mu Pán sdělil ve zkušenosti kontemplativní modlitby, o níž uvažujeme: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti“. Jedině víra, svěření se Božímu jednání, dobrotě Boha, který neopouští, je zárukou toho, že nepracujeme nadarmo. Pánova milost byla silou, která provázela svatého Pavla v nezměrných námahách při šíření evangelia. Jeho srdce vstoupilo do Kristova srdce a byl uschopněn vést druhé k Tomu, který zemřel a vstal z mrtvých pro nás.

V modlitbě tedy otevíráme svoji duši Pánu, aby přebýval v naší slabosti, přetvářel ji v sílu evangelia. Bohatostí smyslu se vyznačuje také řecké sloveso, kterým Pavel popisuje toto přebývání Pána v jeho lidské křehkosti. Říká episkenose, což bychom mohli přeložil jako „postavit svůj stan“. Pán nadále staví svůj stan v nás, uprostřed nás – to je tajemství Vtělení. Samo Slovo Boží, které přišlo, aby přebývalo v našem lidství, chce stanout v nás, postavit v nás svůj stan, aby osvěcovalo a přetvářelo náš život a svět.

Intenzivní kontemplace Boha, jak ji zakusil svatý Pavel, odkazuje k té, kterou prožili učedníci na hoře Tábor, když spatřili Ježíše, jak se proměnil a jeho oděv zbělel, přičemž mu Petr řekl: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ a svatý Marek k tomu dodává: „Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni“ (Mk 9,5-6). Rozjímat Pána je podmanivé a zároveň strašné. Podmanivé, protože nás Pán přitahuje k Sobě, uchvacuje naše srdce vzhůru a vynáší je do své výše, kde zakoušíme pokoj, krásu Jeho lásky; strašné, protože obnažuje naši lidskou slabost, naši nepřiměřenost, snahu zvítězit nad Satanem, který strojí úklady našemu životu, onen osten vězící také v našem těle. V modlitbě, v každodenní kontemplaci Pána se nám dostává síly Boží lásky a cítíme pravdivost slov z listu svatého Pavla křesťanům Říma, kde píše: „A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu“ (Řím 8,38-39).

Ve světě, kde nám hrozí, že se svěříme pouze účinnosti a moci lidských prostředků, v tomto světě jsme voláni ke znovu objevení a odhalení moci Boha, jenž se sdílí v modlitbě, kterou každodenně rosteme v připodobňování vlastního života životu Krista, který – jak praví Pavel – „byl sice ukřižován jako slabý člověk, ale z Boží moci je živ. I my jsme s ním slabí, ale přesto budeme mít dostatek síly, kterou nám na vás dal Bůh“ (2 Kor 13,4).

Drazí přátelé, v minulém století, protestantský teolog a nositel Nobelovy ceny míru, Albert Schweitzer, řekl, že „Pavel je mystik, nic jiného než mystik“, to znamená člověk opravdu zamilovaný v Krista, s nímž je tak sjednocen, že může říci: Kristus žije ve mně. Mystika svatého Pavla se nezakládá jenom na jeho výjimečných prožitcích, ale také na každodenním a intenzivním vztahu k Pánu, který jej stále podporoval svojí milostí. Mystika jej nevzdalovala od reality, ale naopak mu dávala sílu žít denně pro Krista a šířit církev až na konec tehdejšího světa. Sjednocení s Bohem nevzdaluje od světa, ale dává nám sílu, abychom skutečně byli s to konat, co je třeba konat ve světě. Také v našem životě modlitby proto můžeme zažít chvíle zvláštní intenzity, kdy možná cítíme živěji Pánovu přítomnost, ale důležitá je stálost, věrnost vztahu k Bohu, zejména v situacích vyprahlosti, obtíží, bolestí a zdánlivé absence Boží. Jedině jsme-li uchváceni Kristovou láskou, budeme s to čelit každému protivenství jako Pavel v přesvědčení, že všechno můžeme v Tom, který nám dává sílu (srov. Flp 4,13). Čím více tedy dáme prostoru modlitbě, tím více uvidíme, že se náš život proměňuje a oživuje konkrétní silou Boží lásky. Tak tomu bylo například u bl. Matky Terezy z Kalkaty, která v kontemplaci Ježíše a to právě v časech dlouhé vyprahlosti, nacházela ten nejzazší důvod a neuvěřitelnou sílu rozpoznávat jej v chudých a opuštěných i navzdory své chatrné postavě. Kontemplace Krista v našem životě nás neodcizuje realitě – jak jsem již řekl – nýbrž dává nám ještě větší účast na lidském dění, protože Pán, který nás v modlitbě přitahuje k Sobě, nám umožňuje se prezentovat a být nablízku všem bratřím v Jeho lásce.

Přeložil Milan Glaser