30. Petrova důvěra v Boha

02.04.2014 17:34

APOŠTOL PETR MÁ NEOCHVĚJNOU JISTOTU V BOHA, VELKOU POSILOU MU VŠAK JE TAKÉ SPOLEČENSTVÍ, KTERÉ SE ZA NĚJ MODLÍ.


Drazí bratři a sestry,

Dnes bych se chtěl zastavit u poslední epizody týkající se života svatého Petra podané ve Skutcích apoštolů: jeho uvěznění z rozkazu Heroda Agrippy a jeho osvobození zásahem Pánova anděla v předvečer jeho procesu v Jeruzalémě (srov. Sk 12,1-17).
Celá událost je opět poznamenána modlitbou církve. Svatý Lukáš totiž píše: „Petr byl hlídán ve vězení; církevní obec se však naléhavě za něho modlila k Bohu“ (srov. Sk 12,5). A když po zázračném úniku z vězení, navštívil dům Marie, matky Jana, kterému říkali Marek, praví se, že „tam bylo shromážděno mnoho věřících a modlili se“ (Sk 12,12). Mezi těmito dvěma důležitými poznámkami, které ilustrují postoj křesťanského společenství vzhledem k nebezpečí a pronásledování, odvíjí se příběh Petrova uvěznění a vysvobození, který trvá celou noc. Síla nepřetržité modlitby církve stoupá k Bohu. Pán slyší a uskutečňuje nepředstavitelné a nenadálé vysvobození tím, že pošle svého anděla.

Příběh připomíná hlavní rysy vysvobození Izraele z egyptského otroctví, hebrejskou Paschu. Stejně jako při této zásadní události dochází také tady k Petrovu osvobození zásahem Pánova anděla. Také skutky apoštola, který je vyzván, aby rychle vstal, opásal se a obul opánky, připomínají jednání vyvoleného lidu v noci, kdy byl vysvobozen Božím zásahem a vyzván, aby ve spěchu, opásán, obut a s holí v ruce snědl beránka, připraven vyjít z Egypta (srov. Ex 12,11). Petr tak může zvolat: „Teď vím jistě, že Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodových rukou“ (Sk 12,11). Anděl však odkazuje nejenom k vysvobození Izraele z Egypta, ale také ke Zmrtvýchvstání Krista. Skutky apoštolů totiž praví: „ Najednou se objevil anděl Páně a v kobce zazářilo světlo. Strčil Petra do boku a vzbudil ho“ (Sk 12,7). Světlo, které naplňuje vězeňskou kobku, a gesto, kterým je Petr probuzen, odkazují k osvobozujícímu světlu Paschy Pána, který přemáhá temnotu noci a zla. Výzva: „Přehoď si plášť a pojď za mnou“ (Sk 12,8) dává v srdci zaznít původnímu Ježíšovu povolání (srov. Mk 1,17), zopakovanému po Vzkříšení u Tiberiadského jezera, kde Pán Petrovi třikrát praví: „Následuj mě“ (Jan 21,19.22). Je to naléhavá výzva k následování. Jedině vyjitím ze sebe sama, následováním Pána a plněním Jeho vůle žije pravá svoboda.

Chtěl bych zdůraznit také další prvek Petrova počínání v žaláři. Zjišťujeme totiž, že zatímco se za něho křesťanské společenství naléhavě modlilo, Petr „spal“ (Sk 12,6). V situaci, jež je tak kritická a nebezpečná, může tento postoj vypadat podivně, ale skrývá v sobě pokoj a důvěru. Petr důvěřuje Bohu, ví, že je obklopen solidaritou a modlitbou svých druhů a zcela se svěřuje do rukou Pána. Taková musí být naše modlitba: ustavičná, solidární s druhými, plná důvěry k Bohu, který nás důvěrně zná a stará se o nás až do té míry, že – jak praví Ježíš – „u vás jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy…“ (Mt 10, 30-31). Petr prožívá noc ve vězení i vysvobození jako moment následování Pána, který přemáhá temnoty noci a vysvobozuje z otroctví okovů a z nebezpečí smrti. Jeho osvobození je zázračné a skládá se z různých kroků, které jsou důkladně popsány. Je veden andělem kolem stráží, prochází přes první i druhou hlídku až k železné bráně, která uzavírá město a která se před nimi sama otevírá (srov. Sk 12,10). Petr a Pánův anděl jdou společně kus cesty, dokud apoštol nepřijde k sobě a uvědomí si, že jej Pán skutečně vysvobodil. Jakmile procitne, vydává se do domu Marie, matky Marka, kde jsou mnozí učedníci shromážděni k modlitbě. Společenství odpovídá na obtíž a nebezpečí opět důvěrou v Boha, zintenzivněním vztahu k Němu.

Tady považuji za užitečné zmínit jinou nesnadnou situaci, kterou prožívalo prvotní křesťanské společenství. Mluví o tom svatý Jakub ve svém prvním listě. Společenství se ocitlo v krizi a v potížích ani ne tak kvůli pronásledováním, ale protože podléhalo nevraživostem a svárům (srov. Jak 3, 14-16). A apoštol se ptá, proč k této situaci došlo. Nachází dva hlavní důvody: první spočívá v tom, že se nechává ovládnout žádostivostí, diktaturou choutek, sobectvím (srov. Jak 4,1-2; a druhým je nedostatek modlitby – „neprosíte“ (Jak 4,2b) – anebo špatně pojatá modlitba – „Prosíte, a (nic) nedostáváte, protože prosíte špatně: chcete to potom rozplýtvat na své rozkoše“ (Jak 4,3). Situace by se podle svatého Jakuba změnila, kdyby celé společenství rozmlouvalo s Bohem a skutečně se modlilo bez ustání a jednomyslně. Také mluvení o Bohu je ohrožováno ztrátou vnitřní síly; svědectví vyprahne, pokud jej neživí, nenese a nedoprovází modlitba a nepřetržitý, živý dialogem s Pánem. To je důležitý postřeh i pro nás a pro naše společenství, ať už ta menší jako jsou rodiny či větší jako je farnost, diecéze a celá církev. Zamýšlím se nad tím, jak se modlili ve společenství svatého Jakuba, ale modlili se špatně, jenom pro svoje rozkoše. Stále znovu se musíme učit modlit se dobře a reálně, orientovat se k Bohu a nikoli ke svému vlastnímu dobru.

Společenství, které doprovází Petrovo věznění, se však modlí doopravdy, po celou noc a jednotně. Nezměrná radost proniká srdce všech, když apoštol neočekávaně zaklepe na dveře. Radost a úžas tváří v tvář činu Boha, který slyší. Církevní obec se tak modlí za Petra, který se vrací a vypráví církvi, „jak ho Pán vyvedl ze žaláře“ (Sk 12,17). Církvi, kde byl postaven jako skála (srov. Mt 16,18), podává Petr svoji „Paschu“ vysvobození a zakouší, že v následování Ježíše spočívá pravá svoboda, prostupuje jej oslnivé světlo Zmrtvýchvstání a může dosvědčit i mučednictvím, že Pán vstal z mrtvých: „opravdu poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodových rukou“ (Sk 12,11). Mučednictví, které pak podstoupí v Římě, jej spojí definitivně s Kristem, který mu řekl: až budeš stár, jiný tě opáše a povede tě, kam nechceš, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha (srov. Jan 21,18-19).

Drazí bratři a sestry, epizoda o Petrově vysvobození podaná Lukášem nám říká, že církev, každý z nás, prochází nocí zkoušky, ale nepřetržité bdění na modlitbě je nám oporou. Také já se od první chvíle od svého zvolení za Nástupce svatého Petra cítím neustále podporován vaší modlitbou, modlitbou církve, zejména v obtížných chvílích. Ze srdce děkuji. Ustavičnou modlitbou plnou důvěry nás Pán vysvobodí z okovů, daruje nám pokoj srdce, abychom ustáli životní těžkosti, i odmítání, opozici a pronásledování. Petrova epizoda vyjevuje tuto sílu modlitby. A apoštol, třebaže v okovech, zakouší pokoj, jistotu, že nikdy není sám: společenství se za něho modlí, Pán je mu nablízku. A on sám ví, že „Kristova síla se tím zřejměji projevuje ve slabosti“ (2 Kor 12,9). Neustávající a jednomyslná modlitba je drahocenným nástrojem překonání zkoušek, které mohou v průběhu života nastat, neboť hluboké sjednocení s Bohem nám umožňuje být hluboce sjednoceni také s druhými.

Přeložil Milan Glaser