3. Přímluvná modlitba Abrahama zjevila spásonosnou vůli Boha

02.04.2014 17:07

ZLO MUSÍ BÝT ZNIČENO. BŮH VŠAK NECHCE SMRT HŘÍŠNÍKA, ALE JEHO ZÁCHRANU. ZÁCHRANA JE V OBRÁCENÍ ČLOVĚKA A V BOŽÍM ODPUŠTĚNÍ.

 

Drazí bratři a sestry,

V předchozích dvou katechezích jsme uvažovali o modlitbě jakožto všeobecnému jevu, který se, byť v různých formách, vyskytuje v kulturách všech dob, a dnes začneme toto téma probírat z biblického hlediska, které nás vede k prohloubení dialogu smlouvy mezi Bohem a člověkem, dialogu, který tvoří dějiny spásy a vrcholí v definitivním slovu, kterým je Ježíš Kristus. Pozastavíme se přitom u několika důležitých textů a paradigmatických postav Starého a Nového zákona. Prvním, kdo nám podá příklad modlitby, bude praotec Abraham, otec všech věřících (srov. Řím 4,11-12.16-17), a to v situaci, kdy se přimlouvá za města Sodomu a Gomoru. Chci vás pozvat, abyste využili této cesty, kterou podnikneme v příštích katechezích, abychom se naučili více poznávat Bibli, kterou jak doufám máte doma, a během týdne, abyste si našli čas ji číst a rozjímat v modlitbě, abychom poznali podivuhodné dějiny vztahu mezi Bohem a člověkem, mezi Bohem, který se nám sdílí, a člověkem, který odpovídá a modlí se.

První text, o kterém chceme uvažovat je v 18. kapitole knihy Geneze a podává, jak zkaženost obyvatel Sodomy a Gomory dostoupila takového vrcholu, že bylo zapotřebí zásahu Boha, který vykoná spravedlnost a učiní přítrž zlu tím, že ono město zahubí. A sem vstupuje Abrahám se svou přímluvnou modlitbou. Bůh se rozhodne zjevit mu, co se má stát, a dává mu poznat vážnost zla a jeho hrozné důsledky, protože Abraham je jeho vyvolený, jenž byl vybrán, aby se stal otcem velkého lidu a přinesl božské požehnání celému světu. Je mu svěřeno poslání spásy, které má být odpovědí na hřích, jenž prostoupil realitu člověka. Skrze něho chce Pán dovést lidstvo k víře, k poslušnosti, ke spravedlnosti. A nyní se tento přítel Boha otevírá realitě a potřebě světa, modlí se za ty, kteří mají být potrestáni a prosí, aby byli zachráněni.

Abraham představí problém ihned v celé jeho vážnosti a říká Pánu: „Skutečně chceš zahubit spravedlivého s viníkem? Snad je v městě padesát spravedlivých; chceš to místo zahubit a neodpustit kvůli padesáti spravedlivým, kteří jsou v něm? Vzdal od sebe takovou myšlenku, že bys mohl takhle jednat: usmrtit spravedlivého spolu s viníkem. To by se spravedlivému vedlo stejně jako viníkovi. Vzdal od sebe takovou myšlenku! Copak by mohl soudce celé země nejednat spravedlivě?“ (v. 23-25). Těmito slovy Abrahám s velkou odvahou představuje Bohu nezbytnost vyhnout se sumarizující spravedlnosti: pokud se město provinilo, je spravedlivé odsoudit jeho zločin a uvalit trest, ale bylo by nespravedlivé – praví praotec – potrestat bez rozlišování všechny jeho obyvatele. Jsou-li v městě nevinní, nelze s nimi jednat jako s viníky. Bůh, který je spravedlivý soudce, nemůže takto jednat, říká správně Abraham Bohu.

Čteme-li však tento text hlouběji, uvědomíme si, že Abrahamova prosba je ještě závažnější a hlubší, protože se neomezuje na prosbu o záchranu nevinných. Abraham žádá odpuštění pro celé město a činí tak s odvoláním na spravedlnost Boží; říká totiž Pánu: „Chceš to místo zahubit a neodpustit kvůli padesáti spravedlivým, kteří jsou v něm?“ (v. 24b). Uvádí tak do hry novou ideu spravedlnosti. Nikoli tu, která se omezuje na potrestání viníků, jak to činí lidé, nýbrž spravedlnost odlišnou, božskou, která usiluje o dobro a vytváří jej odpuštěním, které přetváří hříšníka, obrací jej a zachraňuje. Svou modlitbou tedy Abrahám nevyprošuje pouhou retribuční spravedlnost, nýbrž zásah spásy, který s ohledem na nevinné vysvobodí z viny také bezbožné, jimž odpustí. Abrahamovu myšlenku, která se jeví téměř paradoxně, lze shrnout následovně: Je zřejmé, že nelze jednat s nevinnými stejně jako s viníky. Bylo by to nespravedlivé. Je naopak třeba jednat s viníky jako s nevinnými, zavést tak „vyšší“ spravedlnost a nabídnout jim možnost spásy, protože pokud provinilci přijmou odpuštění Boha, vyznají vinu a nechají se spasit, nebudou už pokračovat v páchání zla, stanou se i oni spravedlivými a nebude třeba je trestat.

Toto je prosba o spravedlnost, kterou vyjadřuje Abraham ve své přímluvě, prosba, která se zakládá na jistotě, že Pán je milosrdný. Abraham nežádá po Bohu něco, co protiřečí Jeho podstatě, klepe na bránu Božího srdce, protože zná jeho pravou vůli. Sodoma je ovšem velké město a padesát spravedlivých se zdá být málo. Nejsou snad však spravedlnost Boha a jeho odpuštění projevem moci dobra, i když se jeví jako menší a slabší než zlo? Záhuba Sodomy měla skoncovat se zlem vyskytujícím se v tomto městě, ale Abraham ví, že Bůh má jiné způsoby a jiné prostředky, jak učinit přítrž šířícímu se zlu. Právě odpuštění zastavuje spirálu hříchu a Abraham se ve svém dialogu s Bohem odvolá právě k tomu. A jakmile Pán přistoupí na to, že městu odpustí, pokud tam najde padesát spravedlivých, začíná jeho přímluvná modlitba sestupovat až do hlubin božského milosrdenství. Abraham – jak si vzpomínáme – postupně snižuje počet nevinných, kteří jsou třeba pro záchranu. Kdyby jich nebylo padesát, mohlo by jich stačit čtyřicet pět, a pak stále méně až k deseti a svou prosbu prodlužuje, až se její naléhavost stává takřka troufalou: „snad se jich tam najde čtyřicet.. třicet.. dvacet.. deset“ (srov. v.29.30.31.32). A čím více se snižuje jejich počet, tím více vyniká a odhaluje se také milosrdenství Boha, který trpělivě naslouchá této modlitbě, přijímá ji a na každou prosbu odpovídá: „Odpustím… nezahubím… neudělám to“ (srov. v. 26.28.29.30.31.32).

Sodoma tak může být na Abrahamovu přímluvu zachráněna, pokud se tam najde alespoň deset nevinných. Taková je moc modlitby. Protože prostřednictvím přímluvy, modlitby k Bohu za spásu druhých, se vyjadřuje a projevuje přání spásy, které Bůh vždycky vůči hříšnému člověku chová. Zlo totiž nemůže být přijato, musí být označeno a zničeno trestem: záhuba Sodomy měla právě tento účel. Pán však nechce smrt ničemníka, ale aby se obrátil a žil (srov. Ez 18,23; 33,11); jeho přáním je vždycky odpustit mu, zachránit jej, darovat mu život a přetvořit zlo v dobro. A právě toto božské přání se v modlitbě stává přáním člověka a vyjadřuje se slovy přímluvné modlitby. Svojí prosbou Abrahám propůjčuje svůj hlas, ale také svoje srdce božské vůli: přáním Boha je milosrdenství, láska a vůle spasit, a toto přání Boha nalezlo v Abrahamovi a v jeho modlitbě možnost konkrétně se vyjádřit v rámci lidských dějin, aby bylo přítomno tam, kde je zapotřebí milosti. Svou modlitbou dává Abraham hlas Božímu přání a tím není záhuba, nýbrž záchrana Sodomy, aby obrácenému hříšníkovi daroval život.

Toto chce Pán a jeho dialog s Abrahamem je prodlouženým a jednoznačným projevem jeho milosrdné lásky. Nezbytnost nalézt spravedlivé lidi ve městě stává se stále menší a nakonec jich bude k záchraně všech obyvatel stačit jenom deset. Proč se Abraham zastavil u deseti, nám text neříká. Možná jde o počet označující minimální počet členů společenství (deset osob je dodnes potřebné quorum pro veřejnou modlitbu židovské obce). Přesto se však jedná o nepatrný počet, malou částku dobra, z níž je třeba vyjít, aby bylo odstraněno velké zlo. V Sodomě a Gomoře se však nenalezlo ani oněch deset spravedlivých a města byla zničena. Nezbytnost jejich zániku byla paradoxně dosvědčena přímluvnou modlitbou Abrahama. Právě tato modlitba totiž zjevila spásonosnou vůli Boha: Pán byl ochoten odpustit, přál si tak učinit, ale města byla uzamčena v totalizujícím a paralyzujícím zlu a postrádala dokonce i těch několik spravedlivých, od nichž mohlo být zlo přetvořeno v dobro. Právě taková je cesta spásy, kterou žádal i Abraham. Být zachráněni, neznamená jenom utéci před trestem, nýbrž být osvobozeni od zla, které tu přebývá. Tím čemu je třeba se vyhnout, není trest, nýbrž hřích, ono odmítnutí Boha a lásky, které v sobě již nese trest. Prorok Jeremiáš říká vzpurnému lidu: „Ať tě ztrestá tvá zlovolnost a potrestají tě tvé nevěry! Pochop a hleď, jak zlé a hořké je opustit Pána, svého Boha“ (Jer 2,19). A z této zloby a hořkosti chce Pán zachránit člověka a vysvobodit jej z hříchu. K tomu je však zapotřebí proměny zevnitř, jakýsi záchytný bod, počátek, z něhož je třeba vyjít, aby bylo zlo proměněno v dobro, nenávist v lásku, pomsta v odpuštění. Proto musí být spravedliví ve městě a Abraham neustále opakuje: „snad se tam najdou…“. »Tam«, to je uvnitř choré reality, musí být onen zárodek dobra, který může ozdravit a dát život. Toto slovo je určeno také nám: kéž se v našich městech najde zárodek dobra, učiňme všechno, aby bylo nejenom deset spravedlivých, aby se skutečně dostalo života a přežití našim městům a byli jsme zachráněni od oné vnitřní hořkosti, kterou je absence Boha. Chorá realita Sodomy a Gomory onen zárodek dobra postrádala.

Milosrdenství Boha v dějinách jeho lidu se však dále šíří. Pro záchranu Sodomy by stačilo deset spravedlivých a prorok Jeremiáš jménem Všemohoucího později řekne, že stačí jenom jeden spravedlivý, aby byl zachráněn Jeruzalém: „Probíhejte ulicemi Jeruzaléma, jen se dívejte, poptejte se, hledejte na náměstích, najdete-li muže, někoho, kdo žije podle práva, kdo vyhledává pravdu: pak tomu městu odpustím“ (Jer 5,1). Počet byl opět snížen a dobrota Boží se znovu vyjevila jako větší. A přece to ještě nestačí, hojné milosrdenství Boha nenalezne odpověď dobra, kterou hledá a Jeruzalém upadne do rukou nepřátel. Bude zapotřebí, aby se Bůh sám stal spravedlivým. A to je mystérium Vtělení: aby zaručil jediného spravedlivého, stává se On sám člověkem. Spravedlivý bude vždy, protože jím je On. Oním spravedlivým se však musí stát Bůh sám. Nekonečná a překvapivá láska bude plně zjevena, až se Boží Syn stane člověkem, definitivním Spravedlivým, dokonale Nevinným, který přinese spásu celému světu svou smrtí na kříži, odpuštěním a přímluvou za ty, „kteří nevědí, co činí“ (Lk 23,34). Potom nalezne modlitba každého člověka odpověď, potom každá naše přímluva bude plně vyslyšena.

Drazí bratři a sestry, prosba Abrahama, našeho otce ve víře, nás učí stále více otevírat srdce hojnému Božímu milosrdenství, abychom si v každodenní modlitbě dovedli přát spásu lidstva a vytrvale a s důvěrou o ni prosili Pána, jehož láska je veliká.

Přeložil Milan Glaser