29. O církvi jakožto matce

03.04.2014 10:35

 

Dobrý den, drazí bratři a sestry,

Navážeme dnes, v probíhajícím Roce víry, na katecheze o církvi. Jedním z obrazů, které zvolil Druhý vatikánský koncil k lepšímu pochopení povahy církve, je „matka“. Církev je matkou naší víry, nadpřirozeného života (Lumen gentium, 6.14.15.41.42). Je to jeden z obrazů nejčastěji užívaný církevními otci v prvních staletích a myslím, že může být užitečný také nám. Pro mne je to jeden z nejkrásnějších obrazů církve: matka církev! V jakém smyslu a jakým způsobem je církev matkou? Začněme od lidské skutečnosti mateřství: jak si počíná matka?

1. Matka především rodí k životu, po devět měsíců nosí v lůně svoje dítě a potom jej porodem přivede na svět. Taková je církev: rodí nás k víře působením Ducha svatého, který jí dává plodnost, jako Panně Marii. Obě, církev i Panna Maria, jsou matky. Co je řečeno o církvi, lze říci o Panně Marii, a co se říká o Matce Boží, lze říci o církvi! Víra je jistě osobní úkon: „věřím“, osobně odpovídám Bohu, který se dává poznat, a chce se mnou navázat přátelství (srov. Lumen fidei, 39). Víru však přijímám od druhých, v rodině, ve společenství, které mne učí říkat „věřím“, „věříme“. Křesťan není ostrov! Nestáváme se křesťany v laboratoři, nestáváme se křesťany osamoceně a svými silami. Víra je darem a to darem Božím, který je nám dán v církvi a skrze církev. A církev nám dává život víry ve křtu. To je moment, ve kterém nás rodí jako děti Boží, moment, ve kterém nám dává Boží život, rodí nás jako matka. Navštívíte-li baptisterium u svatého Jana na Lateránu, u papežovy katedrály, najdete uvnitř latinský nápis, kteří říká přibližně následující: „Tady se rodí lid božského původu, zrozený z Ducha svatého, který dává plodnost těmto vodám, v nichž Matka církev rodí svoje děti.“ Odtud chápeme důležitý fakt: to že jsme součástí církve, není vnějšková a formální záležitost, není to vyplnění nějakého formuláře, který nám dají, nýbrž vnitřní a vitální úkon. K církvi se nepatří jako k nějaké společnosti, straně nebo jakékoli organizaci. Toto pouto je živé podobně jako to, které nás pojí s vlastní matkou, protože, jak praví sv. Augustin, „církev je skutečnou matkou křesťanů“ (De moribus Ecclesiae, I,30,62-63). Ptejme se: jak se já dívám na církev? Jsem vděčný také svým rodičům, protože mi dali život, a jsem vděčný církvi, protože mne zrodila ve víře skrze křest? Kolik křesťanů si pamatuje datum svého křtu? Kladu tuto otázku vám všem tady, ale každý ať si odpoví ve svém srdci. Kolik z vás si pamatuje datum vlastního křtu? Někteří zvedají ruku, ale kolik je těch, co to nevědí! Datum křtu je však dnem našeho narození v církvi, datem, kdy nás porodila Matka církev! A nyní vám dám jeden domácí úkol. Až se dnes vrátíte domů, zjistěte si datum vlastního křtu a potom jej slavte a děkujte za tento dar Pánu. Uděláte to? Milujeme církev jako vlastní matku a umíme tedy také chápat její nedostatky? Všechny matky mají nedostatky, všichni máme nedostatky, ale když se mluví o nedostatcích matky, zakrýváme je, tolik ji máme rádi. A církev má také svoje nedostatky. Milujeme ji tak jako matku, pomáháme jí, aby byla krásnější a autentičtější, jak chce Pán? Tyto otázky vám ponechávám, ale nezapomeňte na ty úkoly: zjistit datum svého křtu, chovat jej v srdci a slavit jej.

2. Matka nejenom dává život, ale s obrovskou péčí pomáhá svým dětem růst, kojí je, živí, učí je cestě života, neustále je provází svou pozorností, svými city a svou láskou, i když jsou už velké. A dovede v tom také korigovat, odpouštět, chápat, umí být nablízku v nemoci a v utrpení. Jedním slovem, dobrá matka pomáhá dětem, aby vyšly ze sebe samých a nezůstávaly pohodlně pod mateřskými křídly, jako kuřátka pod křídly kvočny. Církev jako dobrá matka dělá totéž: provází náš růst předáváním Božího Slova, které je světlem, jež nám ukazuje cestu křesťanského života, a vysluhováním svátostí. Živí nás eucharistií, dává nám Boží odpuštění prostřednictvím svátosti smíření, je nám oporou ve chvílích nemoci skrze svátost pomazání nemocných. Církev nás provází v celém našem životě víry, v celém našem křesťanském životě. Můžeme si tedy položit ještě další otázky: jaký mám vztah k církvi? Vnímám ji jako matku, která mi pomáhá vyrůstat jako křesťan? Účastním se života církve, cítím se její součástí? Je můj vztah formální nebo vitální?

3. Třetí, krátká myšlenka. V prvních stoletích církve byla dobře patrná jedna skutečnost: církev, která je matkou křesťanů, když křesťany vytváří, je jimi také tvořena. Církev není něco jiného než my sami. Je třeba ji vidět jako celek věřících, jako „my“ všech křesťanů. Já, ty, všichni jsme součástí církve. Svatý Jeroným napsal: „Církev Kristova není nic jiného než duše těch, kdo věří v Krista“ (Tract. Ps. 86). Mateřství církve tedy prožíváme všichni, pastýři i věřící. Někdy slýchávám: »Věřím v Boha, ale ne v církev… slyšel jsem, že církev říká… kněží říkají…«. Kněží jsou jedna věc, ale církev není tvořena pouze kněžími, církev jsme my všichni! A říkáš-li, že věříš v Boha a nevěříš v církev, říkáš, že nevěříš sám v sebe, a to je protimluv. Církev jsme my všichni: od nedávno pokřtěného dítěte až po biskupy a papeže. Všichni jsme církev a všichni jsme si v Božích očích rovni! Všichni jsme povoláni spolupracovat při zrodu nových křesťanů k víře, všichni jsme povoláni být vychovateli ve víře a šířit evangelium. Každý z nás ať si položí otázku: co dělám proto, aby ostatní mohli sdílet křesťanskou víru? Jsem ve svojí víře plodný nebo jsem uzavřený? Když říkávám, že mám rád církev, která není uzavřena na svém dvorku, ale je schopna, byť s určitým rizikem, vycházet ven, hýbat se a nést Krista všem, myslím na všechny: na sebe, na tebe, na každého křesťana. Všichni se podílíme na mateřství církve, aby Kristovo světlo dosáhlo až na konec země. Ať žije svatá matka církev!

Přeložil Milan Glaser