29. Naše modlitba musí být rozjímáním Ježíše po Boží pravici

02.04.2014 17:33

SVĚDECTVÍ JÁHNA ŠTĚPÁNA.


Drazí bratři a sestry,

V posledních katechezích jsme sledovali, jak četba a rozjímání Písma svatého v individuální i kolektivní modlitbě otevírají ke slyšení Boha, který k nám promlouvá, a vlévají nám světlo, abychom chápali přítomnost. Dnes bych chtěl hovořit o svědectví a modlitbě prvního mučedníka církve sv. Štěpána, jednoho ze sedmi mužů vybraných, aby se věnovali charitativní službě potřebným. Ve chvíli svého mučednictví, jak je podáno ve Skutcích apoštolů, se znovu ukazuje plodnost vztahu mezi Božím Slovem a modlitbou.

Štěpán je odveden před veleradu a obžalován, neboť prý prohlásil, že „Ježíš… rozboří chrám a změní ustanovení, která máme od Mojžíše“ (Sk 6,14). Během svého života Ježíš skutečně předpověděl zničení Jeruzalémského chrámu: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím“ (Jan 2,19). Nicméně, jak poznamenává evangelista Jan, „on to však řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl“ (Jan 2,21-22).

Štěpánova řeč před tribunálem, která je ve Skutcích apoštolů nejdelší promluvou, stojí právě na tomto Ježíšově proroctví. On sám je novým chrámem, zavádí novou bohoslužbu a nahrazuje starozákonní oběti darem sebe samého na kříži. Štěpán chce dokázat, že obžaloba, která jej viní z toho, že chce změnit Mojžíšova ustanovení, je neopodstatněná a představuje svůj pohled na dějiny spásy, na smlouvu mezi Bohem a člověkem. Interpretuje tedy celé biblické podání, průběh dějin obsažený v Písmu svatém, aby ukázal, že vedou k „místu“ definitivní přítomnosti Boha, kterým je Ježíš Kristus, zvláště Jeho umučení, smrt a zmrtvýchvstání. Z tohoto hlediska chápe Štěpán také svoji existenci Ježíšova učedníka a následuje ho až k mučednictví. Rozjímání Písma svatého mu umožňuje chápat Jeho poslání, Jeho život a Jeho přítomnost. Je přitom veden světlem Ducha svatého, svým důvěrným vztahem s Pánem, takže členové velerady „viděli, že se jeho tvář podobá tváři anděla“ (Sk 6,15). Toto znamení odkazuje k rozzářené tváři Mojžíše sestupujícího z hory Sinaj poté, co se setkal s Bohem (srov. Ex 34,29-35; 2 Kor 3,7-8).

Svoji řeč začíná Štěpán od povolání Abrahama, jenž putuje do země, kterou mu ukázal Bůh a vlastní ji pouze jako příslib; potom přechází k Josefovi, kterého bratři prodali, ale Bůh mu pomáhal a osvobodil jej a dochází k Mojžíšovi, který se stává nástrojem Boha, osvobozuje Jeho lid, ale několikrát také u lidí naráží na odmítnutí. V těchto událostech, jak je podává Písmo svaté, jehož nábožným posluchačem je Štěpán, vždycky vystupuje Bůh, který neúnavně vychází člověku vstříc, třebaže často naráží na zarputilý odpor. A to v minulosti, přítomnosti i v budoucnosti. V celém Starém zákoně tedy spatřuje předobraz události samotného Ježíše, Božího Syna, který se stal tělem a který se jako praotcové setkává s překážkami, odmítáním a smrtí. Štěpán se v souvislosti se stavbou Jeruzalémského chrámu vztahuje k Jozuovi, Davidovi a Šalomounovi a uzavírá slovy proroka Izaiáše (66,1-2): „Můj trůn je nebe a podnož pro mé nohy je země. Jakýpak dům mi chcete vystavět, praví Pán, anebo které je to místo, kde bych bydlel? Což to všecko nestvořila moje ruka?“ (Sk 7,49-50). Ve svém rozjímání o Božím jednání v dějinách spásy Štěpán poukazuje na ustavičné pokušení odmítnout Boha i Jeho jednání, a prohlašuje, že Ježíš je oním Spravedlivým, kterého zvěstovali proroci. V Něm je Bůh přítomen jedinečným a definitivním způsobem: Ježíš je „místem“ opravdové bohoslužby. Štěpán nepopírá význam chrámu v určité době, ale zdůrazňuje, že Bůh „nepřebývá v budovách, které vystavěly lidské ruce“ (Sk 7,48). Novým opravdovým chrámem, ve kterém přebývá Bůh, je Jeho Syn, který přijal lidské tělo, je to Kristovo lidství, Zmrtvýchvstalý, který shromažďuje a sjednocuje národy ve svátosti svého Těla a své Krve. Vyjádření o chrámu, „který nevystavěly lidské ruce“, se nachází také v teologii svatého Pavla a v listě Židům: tělo, které Ježíš přijal, aby nabídnul sám sebe jako výkupnou oběť za hříchy, je novým chrámem Božím, místem přítomnosti živého Boha. V Něm, Bohu i člověku, jsou Bůh a svět v reálném kontaktu. Ježíš na sebe bere veškerý hřích lidstva, nese jej v Boží lásce, ve které jej „spálí“. Přistoupit ke kříži, vejít do společenství s Kristem, znamená přistoupit na tuto transformaci. Znamená to vstoupit do kontaktu s Bohem, vejít do opravdového chrámu.

Štěpánův život a jeho řeč jsou znenadání přerušeny kamenováním, ale právě mučednictví je dovršením jeho života a jeho poselství. Plně se sjednocuje s Kristem. Svým rozjímání o Božím působení v dějinách, o Božím Slovu, které v Ježíši nalezlo své dokonalé naplnění, dostává se mu účasti na samotné modlitbě kříže. Před smrtí skutečně zvolá: „Pane, nepřičítej jim tento hřích“ (Sk 7,60). Všimněme si, že Štěpánova modlitba na jedné straně přejímá tu Ježíšovu, ale liší se co do adresáta, protože zvolání je určeno samotnému Pánu, totiž Ježíšovi, kterého vidí oslaveného po pravici Otce: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici“ (v.55).

Drazí bratři a sestry, svědectví svatého Štěpána dává naší modlitbě a našemu životu několik indikací. Můžeme se ptát: odkud tento první křesťanský mučedník vzal sílu, aby mohl čelit svým pronásledovatelům a dospět až k darování sebe samého? Odpověď je jednoduchá: ze svého vztahu s Bohem, ze svého společenství s Kristem, z rozjímání o dějinách spásy a odezíráním Božího jednání, které dosáhlo vrcholu v Ježíši Kristu. Také naše modlitba musí být živena nasloucháním Božího Slova ve společenství s Ježíšem a Jeho církví.

V dějinách vztahu lásky mezi Bohem a člověkem spatřuje dále svatý Štěpán předobraz Ježíšovy osoby a poslání. On, Boží Syn, je chrámem, který „není učiněn lidskýma rukama“ a ve kterém se nám přítomnost Boha Otce natolik přiblížila, že vstoupila do našeho lidského těla, abychom byli přivedeni k Bohu a byla nám otevřena nebeská brána. Naše modlitba proto musí být rozjímáním Ježíše po Boží pravici, Ježíše jakožto Pána naší, mojí každodenního existence. V Něm se pod vedením Ducha svatého můžeme také my obracet k Bohu, vstoupit s Ním do reálného kontaktu, v důvěře a s odevzdaností dětí, které se obracejí k Otci, jenž je má nekonečně rád.

Přeložil Milan Glaser