28. Modlící se církev

02.04.2014 17:32

PRVNÍ KŘESŤANSKÉ SPOLEČENSTVÍ SE VE SVÉ TĚŽKÉ SITUACI NEZABÝVÁ ANALÝZOU SITUACE A VYMÝŠLENÍM STRATEGIÍ, ALE VSTUPUJE DO KONTAKTU S BOHEM. PROSÍ O TO, ABY MU BYLO DÁNO HLÁSAT BOŽÍ SLOVO.

 

Když byli Petr a Jan propuštěni, vrátili se mezi své a oznámili, co jim řekli velekněží a starší. Když to bratří uslyšeli, pozdvihli jednomyslně hlas k Bohu a řekli: „Pane, který jsi učinil nebe i zemi i moře a všecko, co je v nich, ty jsi skrze Ducha svatého ústy našeho otce Davida, svého služebníka, řekl: ‚Proč zuří pohané hněvem a národy osnují marná spiknutí? Povstávají králové země a vladaři se srocují proti Hospodinu a jeho Mesiáši.‘ Opravdu se srotili v tomto městě Herodes a Pontius Pilát spolu s pohany i s národem izraelským proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi posvětil, a vykonali, co tvá ruka a tvá vůle předem určila. Pohleď tedy, Pane, na jejich hrozby a dej svým služebníkům, aby s odvahou a odhodlaně mluvili tvé slovo; a vztahuj svou ruku k uzdravování, čiň znamení a zázraky skrze jméno svého svatého služebníka Ježíše.“ Když se pomodlili, otřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým a s odvahou mluvili slovo Boží. (Sk 4, 23-30)


Drazí bratři a sestry,

Po velkých svátcích se nyní opět vracíme ke katechezi o modlitbě. V audienci před Svatým týdnem jsme se pozastavili u postavy blahoslavené Panny Marie, která byla spolu s apoštoly na modlitbách v očekávání seslání Ducha svatého. První kroky církve provází ovzduší modlitby. Letnice přitom nejsou nějakou izolovanou epizodou, poněvadž přítomnost a působení Ducha svatého vede a oživuje putování křesťanského společenství nepřetržitě. Vždyť ve Skutcích apoštolů svatý Lukáš, kromě vyprávění o mocném seslání Ducha ve večeřadle padesátého dne po Velikonocích (srov. Sk 2a,1-13), referuje o dalších mimořádných zásazích Ducha svatého, které se v dějinách církve opakují. Dnes bych se rád pozastavil u takzvaných „malých Letnic“, ke kterým došlo na vrcholu jedné obtížné životní etapy rodící se církve.

Skutky apoštolů podávají, že po uzdravení ochrnulého poblíž Jeruzalémského chrámu (srov. Sk 3,1-10) byli Petr a Jan uvězněni (srov. Sk 4,1), protože hlásali Ježíšovo Vzkříšení všemu lidu (srov. Sk 3,11-26). Po krátkém výslechu byli propuštěni na svobodu, přišli ke svým bratřím a vyprávěli o tom, co museli vytrpět kvůli svědectví, které vydali Vzkříšenému Ježíši. V té chvíli - říká svatý Lukáš - „společně zvolali k Bohu“ (Sk 4,24), a hned poté podává nejdelší modlitbu prvotní církve, kterou máme v Novém zákoně a po jejímž skončení „se otřáslo místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo“ (Sk 4,31).

Dříve než budeme uvažovat o této krásné modlitbě, všimněme si tohoto důležitého základního postoje: před nebezpečím, uprostřed těžkostí a v ohrožení se první křesťanské společenství nepokouší o nějakou analýzu toho, jak reagovat, nehledá obranné strategie ani nepřijímá nějaké opatření, nýbrž tváří v tvář zkoušce vstupuje do kontaktu s Bohem.

Čím se vyznačuje tato modlitba? Je to jednomyslná a svorná modlitba celého společenství, která čelí situaci pronásledování pro Ježíšovo jméno. V řeckém originále svatý Lukáš užívá slovo „homothumadon“ – „všichni svorně“ – výraz, který se objevuje i na jiných místech Skutků apoštolů, a zdůrazňuje tuto jednomyslnou a svornou modlitbu (srov. Sk 1,14; 2,46). Svornost je základním prvkem prvotního společenství a měla by vždycky být základem církve. Není to tedy jenom modlitba Petra a Jana, tedy těch, kteří se ocitli v nebezpečí, nýbrž celého společenství, protože to, co prožívají oba apoštolové, se netýká jenom jich, nýbrž celé církve. Uprostřed pronásledování, které nastalo kvůli Ježíšovi, se společenství nejenom nevyleká, ani nerozdělí, ale hluboce se sjednocuje jako jediná osoba v modlitbě a prosí Pána. Řekl bych, že toto je první div, ke kterému dochází, když jsou věřící vystaveni zkoušce kvůli svojí víře: jednota se upevňuje a nikoli oslabuje, poněvadž je nesena nezlomnou modlitbou. Církev nesmí mít strach před pronásledováním, které je nucena snášet v průběhu dějin, ale jako Ježíš v Getsemanech bez ustání důvěřovat v přítomnost, pomoc a sílu Boha, kterého vzývá v modlitbě.

Učiňme další krok. Co v této chvíli žádá od Boha křesťanské společenství? Nežádá bezpečí před pronásledováním, ani Pánovu pomstu na těch, kteří uvěznili Petra a Jana. Žádá pouze, aby mu bylo dáno hlásat Boží slovo „s veškeré odvahou“ (srov. Sk 4,29), tzn. prosí, aby neztratilo odvahu víry, odvahu hlásat víru. Ještě předtím však prosí o hluboké porozumění tomu, co se stalo, snaží se číst tyto události ve světle víry a činí tak právě skrze Boží Slovo, které nám umožňuje rozšifrovat realitu světa.

Modlitba, kterou společenství pozvedá k Pánu, vychází z připomínky a zmínky o velikosti a nezměrnosti Boha: „Pane, ty jsi stvořil nebe a zemi, moře i všechno, co je v nich“ (Sk 4,24). Je to zvolání ke Stvořiteli. Víme, že všechno přichází od Něho, že všechno je v Jeho rukou. Toto je vědomí, které nám dodává jistotu a odvahu: všechno pochází od Něho, všechno je v Jeho rukou. Potom následuje uznání toho, jak Bůh v dějinách jedná, začíná stvořením a pokračuje v dějinách; jak byl nablízku svému lidu tím, že se projevil jako Bůh, který se o člověka zajímá, neodvrací se od něho a neopouští člověka, jenž je jeho stvořením. Zde je pak citován 2. Žalm, v jehož světle je interpretována tato obtížná situace, kterou církev prožívá v té chvíli. Žalm 2 oslavuje korunovaci Judského krále, ale prorocky se vztahuje k příchodu Mesiáše, kterému nebude moc uškodit vzpoura, pronásledování a odpor lidí: „Proč se pohané bouří, proč národy osnují marné plány? Pozdvihují se pozemští králové a vládcové se spolčují proti Pánu a proti jeho Pomazanému“ (Sk 4,25). Prorocky to říká tento Žalm o Mesiáši a vzpoura mocných proti Boží moci charakterizuje celé dějiny. Právě čtením Písma svatého, které je Slovem Božím, může společenství ve své modlitbě říci Bohu: „v tomto městě se spolčili proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal za Mesiáše. Tak vykonali, co předem určila tvoje moc a tvé rozhodnutí“ (Sk 4,27). Události jsou čteny ve světle Kristově, jež je také klíčem k porozumění pronásledování. Kříž je vždycky klíčem ke Vzkříšení. Odpor proti Ježíšovi, Jeho umučení a smrt jsou vykládány 2. Žalmem jako aktualizace plánu Boha Otce ke spáse světa. A v tom spočívá také smysl zkušenosti pronásledování, které prožívá prvotní křesťanské společenství. Toto první společenství není nějakým sdružením, nýbrž společenstvím, které žije v Kristu, a proto je to, čemu je vystaveno, součástí Božího plánu. Jako se to stalo Ježíšovi, setkávají se také učedníci s odporem, neporozuměním a pronásledováním. Modlitba a rozjímání Písma svatého ve světle Kristova tajemství pomáhá porozumět přítomné realitě v rámci dějin spásy, které Bůh uskutečňuje ve světě vždycky svým vlastním způsobem.

Právě proto prosba, kterou v modlitbě formulovalo první křesťanské společenství v Jeruzalémě, nežádá, aby bylo uchráněno, ušetřeno zkoušky a utrpení, není to modlitba o úspěch, nýbrž jedině o to hlásat Boží Slovo s veškerou odvahou - „parresia“ - smělostí a svobodou (srov. Sk 4,29).

Potom dodatečně prosí, aby tuto zvěst provázela uzdravení, znamení a divy (srov. Sk 4,30), to znamená, aby byla dobrota Boží viditelná jako síla, která přetváří realitu, mění srdce, mysl a život lidí a přináší radikální novost evangelia.

Po skončení této modlitby, poznamenává svatý Lukáš, „se otřáslo to místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo“ (Sk 4,31). Místo se otřáslo, tedy víra má moc přetvořit zemi i svět. Tentýž Duch, který promlouvá skrze 2. Žalm v modlitbě církve, vstupuje do domu a naplňuje srdce všech, kteří vzývali Pána. Plodem jednomyslné modlitby, kterou křesťanské společenství pozvedá k Bohu, je seslání Ducha, dar Vzkříšeného, který nese a řídí svobodné a odvážné hlásání Božího Slova a vede Pánovy učedníky, aby beze strachu vyšli ven a nesli tuto dobrou zvěst až na konec světa.

Také my, drazí bratři a sestry, musíme umět přinášet události svého každodenního života do své modlitby a hledat jejich hluboký smysl. Jako první křesťanské společenství se máme také nechat osvítit Božím Slovem skrze rozjímání Písma svatého, abychom se naučili vidět, že Bůh je přítomen v našem životě, že je přítomen také a právě v obtížných momentech a že všechno – i nepochopitelné věci – jsou součástí vyššího plánu lásky, podle něhož v závěrečném boji se zlem, hříchem a smrtí zvítězí opravdu dobro, milost a život – Bůh.

Stejně jako prvotnímu křesťanskému společenství pomáhá modlitba také nám, abychom chápali osobní i kolektivní dějiny ze správnější a věrnější perspektivy, totiž z té Boží. Také my chceme obnovit prosbu o dar Ducha svatého, který rozehřívá srdce a osvěcuje mysl, abychom rozpoznávali, jak Pán uskutečňuje naše prosby podle své laskavé vůle a nikoli podle našich idejí. Pod vedením Ducha svatého budeme schopni hledět na každou životní situaci jasně, odvážně a s radostí a spolu se svatým Pavel se chlubit „souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději“, onu naději, která „neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 3,3-5).

Přeložil Milan Glaser