24. O mysteriu, jehož jsme v církvi součástí

03.04.2014 10:30

 

Dobrý den, drazí bratři a sestry,

Minulou středu jsem poukázal na hluboké pouto mezi Duchem svatým a církví. Dnes bych rád začal několik katechezí o tajemství církve, mystéria, které všichni prožíváme a jehož jsme součástí. Chtěl bych tak učinit slovy užitými v textech Druhého vatikánského ekumenického koncilu.

Dnes bude první, o církvi jakožto rodině Boží.

V těchto měsících jsem několikrát poukázal na podobenství o marnotratném synovi či lépe milosrdném Otci (srov. Lk 15,11-32). Mladší syn opustí dům, promarní všechno a rozhodne se vrátit, protože si uvědomí, že pochybil; nepovažuje se však za hodna být synem a pomýšlí na to, že bude přijat jako nádeník. Otec mu však přiběhl naproti, objal jej, vrátil mu synovskou důstojnost a uspořádal slavnost. Toto podobenství stejně jako jiná v evangeliu dobře vyjevují Boží plán s lidstvem.

Co je plánem Boha? Vytvořit z nás jedinou rodinu svých dětí, ve které každý bude vnímat Jeho blízkost a pociťovat, že je Jím milován, a jako v onom evangelním podobenství bude hluboce cítit, že je součástí Boží rodiny. V tomto velkolepém plánu má své kořeny církev, která není organizací vzniklou na základě dohody několika lidí, nýbrž – jak nám mnohokrát připomněl papež Benedikt XVI. – je dílem Božím a rodí se právě z tohoto dobrotivého plánu, který se postupně uskutečňuje v dějinách. Církev se rodí z Boží touhy povolat všechny lidi do společenství s Ním, do Jeho přátelství, ba k tomu, aby se jakožto Jeho děti účastnily života Jeho samého. Samotné slovo „církev“, řecky ekklesia znamená „svolání“: Bůh nás svolává, vybízí nás, abychom vyšli z individualismu, z tendence uzavřít se do sebe a volá nás, abychom se stali součástí Jeho rodiny. A toto povolání má svůj původ v samotném stvoření. Bůh nás stvořil, abychom žili ve vztahu hlubokého přátelství s Ním, a třebaže hřích porušil tento vztah s Ním, s ostatními a s celým stvořením, Bůh nás nikdy neopustil. Celé dějiny spásy jsou dějinami Boha, který hledá člověka, nabízí mu svoji lásku a přijímá jej. Povolal Abrahama, aby se stal otcem mnoha národů, vyvolil lid Izraele, aby uzavřel smlouvu, která obejme všechny národy, a v plnosti času poslal svého Syna, aby uskutečnil Jeho dobrotivý plán spásy novou a věčnou smlouvou s celým lidstvem. Když čteme evangelia, vidíme, že Ježíš kolem Sebe shromažďuje malé společenství, které přijímá Jeho slovo, následuje Jej, sdílí Jeho cestu, stává se Jeho rodinou a tímto společenstvím připravuje a vytváří svoji církev.

Z čeho tedy vzniká církev? Rodí se ze svrchovaného skutku ukřižované lásky, z Ježíšova otevřeného boku, ze kterého vycházejí krev a voda, symboly svátosti křtu a eucharistie. V rodině Boží, v církvi je životodárnou mízou Boží láska, která se konkretizuje v lásce k Němu a k druhým, ke všem, bez rozdílů a bez odměřování. Církev je rodina, v níž se láska prokazuje i přijímá.

Kdy se církev vyjevuje? Slavili jsme to předminulou neděli. Vyjevuje se darem Ducha svatého, který naplňuje srdce apoštolů a pobízí je, aby vyšli a vydali se na cestu zvěstování evangelia a šíření lásky Boží.

I dnes někteří říkají: „Kristus ano, ale církev nikoli“, někteří tvrdí: „věřím v Boha, ale nikoli v kněze“. Je to však právě církev, která nám přináší Krista a která nás přivádí k Bohu; církev je velká rodina Božích dětí. Má zajisté také lidské aspekty. V lidech, kteří ji tvoří, pastýřích i věřících laicích, existují defekty, nedokonalosti a hříchy. Také papež je má a má jich mnoho, ale je krásné, že když postřehneme, že jsme hříšníky, nacházíme Boží milosrdenství, které vždy odpouští. Nezapomínejte: Bůh vždycky odpouští a přijímá nás svou odpouštějící a milosrdnou láskou. Někteří říkají, že hřích je urážkou Boha, ale je také příležitostí k pokoření, aby vyniklo, že existuje ještě něco krásnějšího, totiž milosrdenství Boží. Pamatujme na to.

Ptejme se dnes: jak já miluji církev? Modlím se za ni? Cítím se součástí rodiny církve? Co dělám proto, aby byla společenstvím, kde se každý cítí přijat, chápán a pociťuje Boží milosrdenství a lásku, která obnovuje život? Víra je dar a skutek, který se nás týká osobně, avšak Bůh nás povolává, abychom svoji víru žili společně jako rodina, jako církev.

Prosme Pána zejména v tomto Roce víry, aby naše společenství, celá církev byla stále více rodinami, které žijí a přinášejí Boží vroucnost.