24. Ježíšova modlitba na kříži

02.04.2014 17:28

JEŽÍŠ SVÝM BOLESTNÝM A SOUČASNĚ DŮVĚRNÝM ZVOLÁNÍM PŘINÁŠÍ DO LIDSKÝCH SRDCÍ JISTOTU O BOŽÍ PŘÍTOMNOSTI V TĚŽKÝCH CHVÍLÍCH A O VYSLYŠENÍ TOHOTO ZVOLÁNÍ VE VZKŘÍŠENÍ.


Drazí bratři a sestry,

Dnes bych se s vámi chtěl zamyslet nad modlitbou Ježíše v bezprostřední blízkosti Jeho smrti a pozastavit se u toho, co referují svatý Marek a Matouš. Oba evangelisté podávají modlitbu umírajícího Ježíše nejenom v řečtině, tedy v jazyce, kterým je napsán celý příběh, ale vzhledem k důležitosti oněch slov uvádějí je také ve směsici hebrejštiny a aramejštiny. Předali tak nejenom obsah, ale dokonce i zvuk modlitby znějící z Ježíšových úst. Slyšíme tedy skutečně Ježíšova slova tak, jak byla pronesena. Zároveň nám popsali postoj těch, kteří byli při ukřižování přítomni, a tuto modlitbu nepochopili nebo pochopit nechtěli.

Svatý Marek píše: „Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: «Eloi, Eloi lema sabachthnani?», to je v překladu: «Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?» (15,34). Ve struktuře tohoto vyprávění vrcholí touto modlitbou, tímto Ježíšovým zvoláním tři hodiny trvající tma, která v poledne sestoupila na zem. Tyto tři hodiny setmění navazují na předcházející, rovněž tříhodinový, časový úsek, který začal Ježíšovým ukřižováním. Evangelista Marek nás totiž informuje, že „bylo devět hodin dopoledne, když ho ukřižovali“ (srov. 15,25). Z hlediska celkového časového rámce je šest hodin, kdy Ježíš visel na kříži, rozděleno do dvou chronologicky stejných částí.

V prvních třech hodinách, od devíti dopoledne, vystupují posměšky různých skupin lidí, kteří vyjevují svůj skepticismus a potvrzují svoji nevěru. Svatý Marek píše: „Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili“ (15,29); „stejně se mu mezi sebou posmívali i velekněží a učitelé Zákona“ (15,32). V dalších třech hodinách, od poledne „až do tří hodin“, mluví evangelista pouze o temnotě, která sestoupila na zem. V celé scéně vystupuje jenom temnota bez jakéhokoli odkazu na pohyb postav či jejich slova. Čím více se Ježíš přibližuje k smrti, vládne tady tma, která padla „na celou zem“. Této události je účasten celý svět. Temnota obestírá lidi i věci, ale i v této chvíli temnot je Bůh přítomen, neopouští. Tma má v biblické tradici ambivalentní význam. Je znamením přítomnosti i působení zla, ale také tajemné přítomnosti i působení Boha, který je s to přemoci každou temnotu. V knize Exodus například čteme: „Hospodin řekl Mojžíšovi: «Přijdu k tobě v hustém oblaku»“ (19,9); a dále: „Lid stál opodál a Mojžíš přistoupil k mraku, kde byl Bůh“ (20,21). A v knize Deuteronomium Mojžíš vypráví: „A z hory šlehal oheň až do samého nebe, byla tma, oblačno a mlhavo“ (4,11); „Když jste uslyšeli hlas ze tmy, zatímco z hory šlehal oheň, přistoupili jste ke mně“ (5,23). Při Ježíšově ukřižování obestírají zemi temnoty a Syn Boží se noří do temnot smrti, aby Svým úkonem lásky přinesl život.

Vrátíme-li se k vyprávění svatého Marka, k posměchu různých kategorií lidí, k temnotě, která padá na vše, ukazuje Ježíšovo zvolání modlitby tváří v tvář smrti, že spolu s tíhou utrpení a smrti, ve které Bůh zdánlivě není přítomen a opouští, je si Ježíš naprosto jist blízkostí Otce, jenž tento nejvyšší úkon lásky, Jeho totální sebedarování potvrzuje, i když není slyšet hlas shůry, jako tomu bylo v jiných momentech. Z četby evangelií je totiž známo, že v důležitých chvílích pozemského života Ježíš zakusil, jak se ke znamením Otcovy přítomnosti a Otcova potvrzení přidával také objasňující hlas Boží. Tak tomu bylo v událostech, které následují po křtu v Jordánu, kdy se rozestoupilo nebe a byla slyšet Otcova slova: „Ty jsi můj milovaný Syn, v tobě mám zalíbení“ (Mk 1,11). Dále při proměnění, kdy jsou ke znamení oblaku připojena slova: „Toto je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ (Mk 9,7). Naproti tomu v nadcházející smrti Ukřižovaného nastupuje mlčení. Není slyšet žádný hlas, avšak laskavý pohled Otce spočívá na daru Synovy lásky.

Jaký význam ovšem má Ježíšova modlitba, ono zvolání, kterým se obrací k Otci: „«Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil»? Není snad tato modlitba výrazem vědomí opuštěnosti; pochybnosti o vlastním poslání i Otcově přítomnosti? Slovy, kterými se Ježíš obrací k Otci, začíná Žalm 22, ve kterém Žalmista představuje Bohu napětí mezi pocitem svojí opuštěnosti a vědomím jistoty Boží přítomnosti uprostřed lidu. Žalmista se modlí: „Bože můj, volám ve dne – a neslyšíš, v noci – a nevšímáš si mě. Ty však trůníš ve svatyni, chloubo Izraele!“ (22, 3-4). Žalmista mluví o „nářku“, aby vyjádřil veškerou bolest svojí modlitby před Bohem, který zdánlivě není přítomen. Ve chvíli úzkosti se modlitba stává nářkem.

K tomu dochází také v našem vztahu s Pánem, v těch nejobtížnějších a nejbolestnějších situacích, kdy se zdá, že Bůh neslyší. Nemusíme se bát svěřit Mu veškerou tíhu, kterou nosíme ve svém srdci, nemusíme mít strach naříkat nad svým utrpením před Ním. Máme být přesvědčeni, že i ve Svém mlčení je blízko.

Opakováním počátečních slov Žalmu 22 „Eloi, Eloi lema sabachthnani - Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (Mt 27,46), se Ježíš modlí ve chvíli posledního odmítnutí ze strany lidí, ve chvíli opuštěnosti; modlí se však slovy Žalmu vědom si přítomnosti Boha Otce i v této chvíli, kdy na něj doléhá lidské drama smrti. V nás však vyvstává otázka: jak je možné, že tak mocný Bůh nezasáhnul, aby svého Syna ušetřil této hrozné zkoušky? Je důležité pochopit, že Ježíšova modlitba není výkřikem toho, kdo se v zoufalství ubírá k smrti, ba ani voláním toho, kdo ví, že je opuštěn. Ježíš v oné chvíli přejímá celý Žalm 22, žalm trpícího Izraelského lidu, ale také všech lidí, kteří trpí pod tíhou zla, a všechno zároveň přináší srdci samotného Boha v jistotě, že Jeho volání bude vyslyšeno ve zmrtvýchvstání: „volání v nejvyšší nouzi je zároveň jistotou Boží odpovědi, jistotou spásy - nejen pro samotného Ježíše, ale pro «mnoh黓 (Ježíš Nazaretský II. str. 140). V této Ježíšově modlitbě je zahrnuta krajní důvěra a odevzdanost do rukou Božích, i když se zdá, že není přítomen, i když se zdá, že mlčí a sleduje záměr, který je nám nepochopitelný. V Katechismu katolické církve čteme: „Ve vykupitelské lásce, která ho stále spojovala s Otcem, vzal na sebe naše odloučení od Boha kvůli hříchu, a to až do té míry, že mohl naším jménem říci na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ (č. 603). Jeho utrpení ve společenství s námi a pro nás plyne z lásky a nese v sobě již vykoupení i vítězství nad smrtí.

Lidé přítomní pod Ježíšovým křížem to nechápou a myslí si, že jeho volání je prosba určená Eliášovi. V následující scéně se snaží utišit jeho žízeň, aby mu prodloužili život a zjistili, zda mu Eliáš opravdu přijde na pomoc, ale jejich touze učiní konec mocný Ježíšův výkřik, kterým se Jeho pozemský život končí. V této krajní situaci Ježíš nechává svoje srdce, aby vyjádřilo bolest, ale nechává zároveň, aby vyšla najevo Otcova přítomnost a zřejmost souhlasu s Jeho plánem spásy lidstva. Také my se stále znovu ocitáme před „dneškem“ utrpení, mlčením Boha, a často to vyjadřujeme ve svojí modlitbě, avšak stojíme také tváří v tvář „dnešku“ Zmrtvýchvstání, odpovědi Boha, který na Sebe vzal naše utrpení, aby je nesl spolu s námi a dal nám pevnou naději, že bude přemoženo (srov. Spe salvi, 35-44).

Drazí přátelé, přinášejme Bohu v modlitbě svoje každodenní kříže v jistotě, že On je přítomen a naslouchá nám. Ježíšovo volání nám připomíná, jak máme v modlitbě přemáhat bariéru svého „já“ a svých problémů, a otevírat se potřebám a utrpení druhých. Modlitba umírajícího Ježíše na kříži nás učí modlit se s láskou vůči mnoha našim bratřím a sestrám, kteří pociťují tíhu každodenního života, prožívají obtížné chvíle, trpí bolestí a nedostává se jim slov útěchy. Přinášejme toto všechno Božímu srdci, aby také oni mohli pocítit lásku Boha, který nás nikdy neopouští.

Přeložil Milan Glaser