23. Duch Svatý uschopňuje církev ke hlásání evangelia

03.04.2014 10:29

VĚŘÍM V JEDNU, SVATOU, VŠEOBECNOU, APOŠTOLSKOU CÍRKEV.


Mt 28,16-20

Dobrý den, bratři a sestry,

V Krédu hned po vyznání víry v Ducha svatého říkáme: „Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou církev“. Mezi těmito dvěma skutečnostmi víry existuje hluboké pouto: Duch svatý, který oživuje církev, totiž řídí její kroky. Bez přítomnosti a nepřetržité působnosti Ducha svatého, by církev nemohla žít a uskutečňovat poslání, které jí Ježíš svěřil, totiž jít a získávat za učedníky všechny národy (srov. Mt 28,18). Evangelizace je posláním církve nejenom některých, nýbrž je mým, tvým a naším posláním. Apoštol Pavel volá: „Běda mi, kdybych nehlásal evangelium!“ (1 Kor 9,16). Každý musí hlásat evangelium, především svým životem. Pavel VI. zdůrazňoval, že „hlásání evangelia… je skutečně milostí a vlastním povoláním církve, a ona v něm nachází svou nejvnitřnější totožnost. Církev existuje právě proto, aby hlásala evangelium“ (Evangelium nuntiandi, 14).

Kdo je pravým hybatelem evangelizace v našem životě a v církvi? Pavel VI. napsal jasně: Duch svatý… on je to, dnes stejně jako v prvních dobách církve, kdo působí v každém hlasateli evangelia, který se od něho nechá ovládat a řídit; on mu vnuká slova, jež by mu sama od sebe nenapadla a současně též uschopňuje duši toho, kdo těmto slovům naslouchá, k přijetí radostné zvěsti a hlásaného Božího království“ (Evangelium nuntiandi, 75). Ke hlásání evangelia je tedy nezbytné znovu se otevírat horizontu Božího Ducha bez bázně před tím, co žádá a kam nás vede. Svěřme se mu! On nás uschopní žít a dosvědčovat naši víru a osvítí srdce toho, koho potkáme. Taková je zkušenost Letnic: apoštolům shromážděným ve večeřadle spolu s Marií „se ukázaly jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali“ (Sk 2,3-4). Duch svatý sestoupil na apoštoly, vyvádí je ven z místnosti, kde byli ze strachu zavřeni, vyvádí je z nich samých a proměňuje je na hlasatele a svědky „velkých Božích skutků“ (Sk 2,11). A tato proměna způsobená Duchem svatým se odráží na zástupu lidí, kteří tam přišli „ze všech možných národů pod nebem“ (Sk 2,5), protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí (srov. Sk 2,5).

Tady je první významný účinek působení Ducha svatého, který vede a oživuje zvěst evangelia: jednota, společenství. V Babylonu má podle biblického podání počátek rozptylování národů a zmatení jazyků, plody pýchy a povyšování člověka, který chtěl bez Boha svými vlastními silami vybudovat „město a věž, jejíž vrchol bude v nebi“ (Gen 11,4). Letnicemi byla tato rozdělení překonána. Už není povýšenosti vůči Bohu, ani uzavřenosti jedněch vůči druhým, nýbrž otevřenost Bohu, vycházení a hlásání Jeho Slova novým jazykem lásky, kterou Duch svatý vlévá do srdcí (srov. Řím 5,5), jazykem, který mohou všichni chápat a který lze po jeho přijetí vyjádřit v každé existenci a v každé kultuře. Jazyk Ducha, jazyk evangelia je jazykem společenství, který zve k překonání uzavřenosti a lhostejnosti, rozdělení a protikladů. Měli bychom se všichni ptát: jak se nechám vést Duchem svatým, aby můj život a moje svědectví víry bylo jednotou a společenstvím? Přináším slovo smíření a lásky evangelia do prostředí, ve kterém žiji? Někdy se zdá, jako by se dnes opakovalo to, co se stalo v Babylonu: rozdělení, neschopnost si porozumět, rivalita, závist a sobectví. Co činím svým životem já? Vytvářím kolem sebe jednotu? Anebo rozděluji: řečmi, kritikami, závistí? Co dělám? Mysleme na to. Šířit evangelium znamená, abychom hlásali a jako první žili smíření, odpuštění, pokoj, jednotu a lásku, kterou nám Duch svatý dává. Vzpomeňme na Ježíšova slova: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem“ (Jan 13,35).

Druhý prvek. V den Letnic Petr, naplněn Duchem svatým, povstává „spolu s jedenácti“, aby „slavnostně“ (Sk 2,14) a „bez okolků“ (Sk 2,29) hlásal dobrou zvěst Ježíše, který dal svůj život za naši spásu a kterého Bůh vzkřísil z mrtvých. To je další účinek působení Ducha svatého: odvaha hlásat novost Ježíšova evangelia všem bez okolků (parresia), nahlas, v každé době a kdekoli. A platí to také dnes pro církev a každého z nás: ohněm Letnic, působením Ducha svatého se uvolňují stále nové energie misijního poslání, nové cesty hlásání spásonosného poselství a nová odvaha šířit evangelium. Nikdy se před tímto působením neuzavírejme! Žijme evangelium pokorně a odvážně! Dosvědčujeme novost, naději a radost, kterou do života vnáší Pán. Cítíme v sobě „sladkou a útěchyplnou radost ze šíření evangelia“ (Evangelium nuntiandi, 80), protože hlásání evangelia, zvěstování Ježíše nám dává radost, zatímco sobectví způsobuje hořkost, sklíčenost a skleslost. Hlásání evangelia pozvedá.

Jenom načrtnu třetí prvek, který je však obzvláště významný: nová evangelizace, církev, která evangelizuje, musí vždycky začínat modlitbou, prosbou o oheň Ducha svatého, jako apoštolové ve večeřadle. Jedině věrný a intenzivní vztah k Bohu umožňuje vycházet z vlastní uzavřenosti a odhodlaně zvěstovat evangelium. Bez modlitby se naše jednání vyprazdňuje, naše hlásání postrádá duši a není oživováno Duchem.

Drazí přátelé, jak pravil Benedikt XVI., církev dnes „vnímá především vanutí Ducha svatého, který nám pomáhá a ukazuje správnou cestu. S novým nadšením tedy pokračujme a děkujme Pánu“ (Promluva na závěr synodu, 27. října 2012). Denně obnovujme důvěru v působení Ducha svatého, důvěru, že On jedná v nás, On je uvnitř nás, dává nám apoštolskou horlivost, pokoj a radost. Nechme se od Něho vést, buďme muži a ženami modlitby, kteří odvážně dosvědčují evangelium a stávají se v našem světě nástroji jednoty a společenství s Bohem.

Přeložil Milan Glaser