2. Mocí křtu jsme učedníky i misionáři

03.04.2014 10:53


Dobrý den, drazí bratři a sestry,

Minulou středu jsme zahájili krátký cyklus katechezí o svátostech, počínaje křtem. A u křtu bych se chtěl zastavit také dnes, abych zdůraznil jeden velmi důležitý účinek této svátosti. Činí z nás totiž údy Kristova těla a Božího lidu. Svatý Tomáš Akvinský poukazuje na to, že ten, kdo obdržel křest, je přivtělen ke Kristu jakoby byl jeho údem a přičleněn ke společenství věřících (srov. Summa Theologie III, q.69, art.5; q.70, art.1), to znamená k Božímu lidu. Podle učení Druhého vatikánského koncilu dnes říkáme, že křtem vstupujeme do Božího lidu, stáváme se členy putujícího lidu, lidu, který putuje v dějinách.

Jako se z generace na generaci předává život, tak také znovuzrozením ze křtu se z generace na generaci předává milost, a s touto milostí křesťanský lid putuje v čase jako řeka, která zavlažuje zemi a ve světě šíří Boží požehnání. Poněvadž Ježíš, jak jsme slyšeli v evangeliu (Mt 28,18-20), řekl, aby učedníci šli a křtili, existuje od té doby až dodnes nepřetržitý řetězec předávání víry skrze křest. A každý z nás je článkem onoho řetězce, každý článek je krokem vpřed jako řeka, která zavlažuje. Taková je milost Boží a taková je naše víra, kterou máme předávat svým dětem, aby ji, až dospějí, mohly předávat svým dětem. Takový je křest. Proč? Protože křtem se stáváme Božím lidem, který předává víru. Toto je velmi důležité. Boží lid putuje a předává víru.

Mocí křtu se stáváme učedníky-misionáři povoláni nést evangelium do světa (Evangelii gaudium, 120). „Každý pokřtěný bez ohledu na svoji funkci v církvi či stupeň vzdělání svojí víry je aktivním podmětem evangelizace,… Nová evangelizace v sobě musí zahrnovat nový protagonismus každého pokřtěného“ (ibid.,), všech, celého Božího lidu, nový protagonismus každého pokřtěného. Boží lid je lidem učedníků, protože víru dostává, a také misionářů, protože víru předává. A působí to v nás křest, který nám dává milost, a předává víru. Všichni v církvi jsme učedníci a to stále, po celý život; a všichni jsme misionáři, každý na místě, které mu Pán přidělil. Všichni, i ten nejmenší je misionářem, a ten, kdo vypadá jako nejstarší, je učedníkem. Někdo z vás poví: „Ale biskupové nejsou učedníci, biskupové znají všechno; papež ví všechno, není učedník“. Nikoli, také biskupové i papež musejí být učedníci, protože nejsou-li učedníky, nepočínají si dobře, nemohou být misionáři, nemohou předávat víru. Všichni jsme učedníky i misionáři.

Existuje nerozlučitelný svazek mezi mystickou a misionářskou dimenzí křesťanského povolání; obě jsou zakořeněny ve křtu. „Obdržením víry a křtu křesťané přijímají hnutí Ducha svatého, který vede k vyznávání Ježíše Krista jako Božího Syna a k nazývání Boha Otcem, „Abba“. Všichni pokřtění a všechny pokřtěné… jsme povoláni žít a sdílet společenství s Trojicí, poněvadž evangelizace je výzva k účasti na trojičním společenství“ (Dokument z Aparecidy, 157).

Nikdo se nespasí sám. Jsme společenstvím věřících, jsme Boží lidem a v tomto společenství zakoušíme krásu sdíleného okoušení lásky, která nás všechny předchází, ale současně nás žádá, abychom byli „přívodem“ milosti jedněch ke druhým, navzdory svým omezením a svým hříchům. Komunitní dimenze není jenom nějakým rámcem, přílohou, nýbrž je integrující součástí křesťanského života, svědectví a evangelizace. Křesťanská víra se rodí a žije v církvi, a při křtu slaví rodiny a farnosti přivtělení nového údu ke Kristu a k Jeho tělu, kterým je církev (srov. ibid.,175).

V souvislosti s důležitostí křtu pro Boží lid jsou příznačné dějiny křesťanského společenství v Japonsku. To zakusilo tvrdé pronásledování počátkem 17. století. Byli tam mnozí mučedníci, členové kléru byli vyhnáni ze země a tisíce věřících bylo zabito. Žádný kněz v Japonsku nezůstal, všichni byli vyhnáni. Společenství se tedy stáhlo do ilegality, ve skrytu uchovávalo víru a modlitbu. A když se narodilo dítě, tatínek s maminkou jej pokřtili, protože v určitých situacích mohou křtít všichni věřící. Když se přibližně po dvou a půl století vrátili misionáři do Japonska, vyšly tisíce křesťanů ven a církev mohla znovu růst. Přežili milostí svého křtu! Toto je obrovské: Boží lid předává víru, křtí svoje děti a jde vpřed. I v tajnosti uchovali silného komunitního ducha, protože křest z nich učinil jediné Kristovo tělo. Byli izolováni a skryti, ale neustále byli členy Božího lidu, členy církve. Z těchto dějin se můžeme mnohé naučit.

Přeložil Milan Glaser