18. Svůj život nemůžeme konstruovat sami, potřebujeme Boha

02.04.2014 17:22

JEŽÍŠŮV CHVALOZPĚV K OTCI NÁS VTAHUJE DO JEHO SYNOVSKÉHO VZTAHU A VYBÍZÍ NÁS, ABYCHOM SE TAKÉ OTEVŘELI SVĚTLU DUCHA SVATÉHO. K TOMU VŠAK POTŘEBUJEME SRDCE MALIČKÝCH.

 

V té hodině zajásal v Duchu svatém a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo.

Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.“ (Lk 10,21-22)

 

V ten čas řekl Ježíš: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým. Ano, Otče: tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ (Mt 11,25-30)

 


Drazí bratři a sestry,

Evangelisté Matouš a Lukáš (srov. Mt 11,25-30 a Lk 10,21-22) nám předali „klenot“ Ježíšovy modlitby, jež bývá označována jako jásavý chvalozpěv či mesiášský chvalozpěv. Jde o modlitbu vděčnosti a chval. V řeckém originále evangelií začíná tento hymnus slovesem exomologoumai, jež vyjadřuje postoj, s nímž se Ježíš obrací k Otci, a které bývá překládáno slovesem «velebím» (Mt 11,25 a Lk 10,21). Ve spisech Nového zákona však toto sloveso označuje zejména dvě věci. Za prvé «hluboké vyznání» - např. když Jan Křtitel žádal od těch, kteří přicházeli nechat se pokřtít, aby vyznávali hříchy (Mt 3,6); za druhé znamená «dosažení shody». Výraz, kterým začíná Ježíš svoji modlitbu, obsahuje jeho naprosté, hluboké uznání toho, co činí Bůh Otec, a zároveň jeho vlastní vědomý a radostný souhlas s tímto způsobem jednání, s Otcovým plánem. Jásavý chvalozpěv je vrcholem modlitby, který zřetelně vyjevuje hluboké a niterné společenství Ježíše s životem Otce v Duchu svatém a zjevuje jeho božské synovství.

Ježíš se obrací k Bohu, kterého nazývá «Otcem». Tento výraz vyjadřuje Ježíšovo vědomí a jistotu, že je «Synem» v niterném a nepřetržitém společenství s Ním. To je ústřední bod a pramen každé Ježíšovy modlitby. Vidíme to jasně v poslední části hymnu, která osvětluje celý tento text. Ježíš říká: „Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec, ani kdo je Otec, jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit“ (Lk 10,22). Ježíš tedy prohlašuje, že jedině «Syn» doopravdy zná Otce. Každé vzájemné poznání mezi lidmi, jak to všichni víme ze zkušenosti svých vztahů, vyžaduje jakýsi kontakt, jakési vnitřní spojení na více či méně hluboké úrovni mezi tím, kdo poznává, a tím, kdo je poznáván. Není možné poznat se bez sdíleného bytí. V tomto jásavém chvalozpěvu jakož i v celé své modlitbě Ježíš ukazuje, že pravé poznání Boha předpokládá společenství s Ním: pouze jsem-li ve společenství s druhým, začínám jej poznávat, a tak je tomu i s Bohem. Teprve mám-li opravdový kontakt, jsem-li ve společenství, mohu jej také poznat. Pravé poznání je proto vyhrazeno «Synu», Jednorozenému, který spočívá v Otcově náručí (srov. Jan 1,18) v dokonalé jednotě s Ním. Jedině Syn doopravdy poznává Boha, protože niterně sdílí Jeho bytí; jedině Syn může zjevit doopravdy, kdo je Bůh.

Jméno «Otec» je následováno druhým titulem: „Pán nebe a země“. Ježíš tímto výrazem rekapituluje víru ve stvoření a dává zaznít prvním slovům Písma svatého: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ (Gen 1,1). Modlitbou se odvolává k velkolepému biblickému vyprávění o dějinách Boží lásky k člověku, které začínají aktem stvoření. Ježíš se začleňuje do těchto dějin lásky, je jejich vrcholem a naplněním. Svou zkušeností modlitby osvětluje a oživuje Písmo svaté v plné jeho šíři, zvěstuje tajemství Boha a odpověď proměněného člověka. Ve výrazu „Pán nebe a země“ však můžeme také rozpoznat, jak se v Ježíši, který zjevuje Otce, otevírá člověku možnost přístupu k Bohu.

Položme si nyní otázku: komu chce Syn zjevit tajemství Boha? Na začátku tohoto hymnu Ježíš vyjadřuje svoji radost, protože Otcovou vůlí je ukrýt tyto věci před moudrými a chytrými a odhalit je maličkým (srov. Lk 10,21). Tímto prohlášením Ježíš vyjadřuje, že sdílí rozhodnutí Otce, který odhaluje svá tajemství tomu, kdo má prosté srdce. Vůle Syna je jedno s Otcovou vůlí. Boží zjevení nenastává podle pozemské logiky, kde moudří a chytří mají důležité poznatky, které pak předávají prostému lidu, maličkým. Bůh má zcela jiný styl: adresáty jeho sdělení jsou právě oni «maličcí». Taková je vůle Otce a Syn ji s radostí sdílí. Katechismus katolické církve říká: „Jeho jásavé «Ano, Otče!» vyjadřuje hloubku jeho srdce a jeho přilnutí k tomu, co se Otci «zalíbilo», jako ozvěna ke «staň se» jeho matky ve chvíli početí a jako předehra k tomu druhému, které řekne Otci během svého smrtelného zápasu. Celá Ježíšova modlitba spočívá v tomto láskyplném přilnutí jeho lidského srdce k «tajemství … vůle» Otce (Ef 1,9)“ (2603). Odtud plyne invokace, kterou se obracíme k Bohu v Otčenáši: „buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“, spolu s Kristem a v Kristu prosíme i my, abychom mohli vejít do souladu s Otcovou vůlí a tak se také stát jeho dětmi. V tomto jásavém hymnu tedy Ježíš vyjadřuje vůli vtáhnout do svého synovského poznání Boha všechny, s nimiž jej chce Otec sdílet. Ti kdo přijmou tento dar, jsou «maličcí».

Co však znamená «být maličkými», prostými? V čem spočívá ona «nepatrnost», která otevírá člověku dětinnou důvěrnost s Bohem, aby přijímal jeho vůli? Jaký má být nosný postoj naší modlitby? Podívejme se na «Horské kázání», kde Ježíš praví: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8). Čistota srdce umožňuje rozpoznat Boží tvář v Ježíši Kristu. Znamená to mít srdce prosté jako děti, bez domýšlivosti těch, kteří se uzavírají do sebe a myslí si, že nepotřebují nikoho, ani Boha.

Je zajímavé povšimnout si také okolnosti, za které Ježíš vyslovuje tento chvalozpěv Otci. V Matoušově evangelním vyprávění je to radost, neboť navzdory odporu a odmítání existují «maličcí», kteří přijímají jeho slova a otevírají se daru víry v Něho. Jásavému chvalozpěvu totiž předcházel kontrast mezi chválou na Jana Křtitele, jednoho z «maličkých», kteří rozpoznali jednání Boha v Kristu Ježíši (srov. Mt 11,2-19) a výčitka nevěry městům, „ve kterých se stalo nejvíc jeho zázraků“ (srov. Mt 11,20-24). Jásání proto Matouš klade do souvislosti se slovy, kterými Ježíš konstatuje účinnost svého slova a svého jednání: „Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: Slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší“ (srov. Mt 11,4-6).

Také svatý Lukáš prezentuje jásavý chvalozpěv ve spojitosti s určitým momentem vývoje evangelního zvěstování. Ježíš poslal «dvaasedmdesát učedníků» (Lk 10,1), kteří se vydali na cestu s obavami před možným nezdarem svého poslání. Také Lukáš zdůrazňuje odmítnutí, na něž narazili v městech, kde Ježíš kázal a konal zázraky. Dvaasedmdesát učedníků se však vrací a jsou naplněni radostí, protože jejich poslání bylo úspěšné. Zjistili, že mocí Ježíšova slova jsou přemáhána zla, která sužují člověka. A Ježíš jejich spokojenost sdílí a „v té chvíli“, v tomto momentu zajásal.

Jsou tu ještě další dva prvky, které bych rád zdůraznil. Evangelista Lukáš uvádí tuto modlitbu poznámkou: „V té chvíli Ježíš zajásal v Duchu svatém“ (Lk 10,21). Ježíš se zaradoval, přičemž vyšel z vlastního nitra, toho nejhlubšího: jedinečného společenství poznání a lásky s Otcem, plnosti Ducha svatého. Ježíš nás vtahuje do svého synovského vztahu a vybízí nás, abychom se také otevřeli světlu Ducha svatého, protože – jak praví apoštol Pavel – „vždyť ani nevíme, oč se máme modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit,… ve shodě s Boží vůlí“ (Řím 8,26-27) a zjevuje nám Otcovu lásku. V Matoušově evangeliu nacházíme hned po jásavém chvalozpěvu jednu z nejsrdečnějších Ježíšových výzev: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Ježíš žádá, abychom šli k Němu, jenž je pravou moudrostí, k Němu, který je „tichý a pokorný srdcem“; nabízí „své jho“, cestu evangelní moudrosti, nikoli učení, které je třeba si osvojit, nebo nějaký etický návrh, nýbrž Osobu, kterou je třeba následovat: Sebe samého, Jednorozeného Syna v dokonalém společenství s Otcem.

Drazí bratři a sestry, okusili jsme na chvíli něco z bohatství této Ježíšovy modlitby. Také my se spolu s darem Jeho Ducha můžeme modlitbou obracet k Bohu v dětské důvěrnosti a oslovovat jej Otče, «Abba». Musíme však mít srdce maličkých, «chudých v duchu» (Mt 5,3), abychom uznali, že nejsme soběstační, že nemůžeme svůj život konstruovat sami, nýbrž potřebujeme Boha, potřebujeme jej potkat, naslouchat mu a mluvit s ním. Modlitba nás otevírá, abychom mohli přijmout dar Boží, Jeho moudrost, kterou je samotný Ježíš, abychom ve svém životě plnili Otcovu vůli a v námahách svého putování tak nalézali občerstvení.

Přeložil Milan Glaser