16. Život modlitby (KKC, čl. 2697 -2699)

15.09.2016 13:27

 

Můžeme říci, že modlitba je „vzpomínkou na Boha“. Je to časté probouzení paměti srdce, kdy si konkrétně uvědomím, že mě má Bůh rád, a já na tuto lásku zareaguji. Modlitba musí vycházet z mého srdce, a proto mě má oživovat v každé chvíli. Samozřejmě se žádný člověk nemůže modlit stále. To po nás nikdo nechce. Ale je dobré si vyhradit pro intenzivní křesťanskou modlitbu čas. Křesťané se už od prvních dob modlili ráno, před jídlem a večer. Člověk, který se nemodlí pravidelně, se brzy přestane modlit úplně. Tak jako pravidelně potřebujeme jíst, tzn. každý den, tak se také každý den potřebujeme modlit. Bez této pravidelnosti ztratíme kontakt s Bohem. Ten, kdo tvrdí, že někoho opravdu miluje, a nepotvrzuje svou lásku žádným znamením, nemiluje doopravdy. Zůstane pouze u řečí nebo myšlenky. Stejně tak je to i s Bohem. Kdo ho opravdu hledá, dá mu vždycky alespoň na okamžik pocítit svou touhu po blízkosti a přátelství. Ráno vstát a darovat Bohu celý den. Poprosit ho o požehnání a pozvat ho do všech setkání následujícího dne. Do našich radostí, ale také do nesnází, křížů. Poděkuji mu. Také během dne s ním navážu kontakt. A když se den blíží ke konci, vložím vše do Božích rukou, prosím za odpuštění a chválím ho s radostí, nejlépe skrze to, co se mi dnes povedlo.

 

Nyní se zastavíme nad tématem ranní a večerní modlitby. Úplně na začátku si uvědomme, že život s Bohem, pokud se odehrává pouze u ranní a večerní modlitby a nedělní mše svaté, je žalostně slabý. Víme, že žijeme v Boží přítomnost, a na tuto Boží přítomnost kolem sebe i v nás samých je potřeba odpovídat naším životem. Do něj vstupují naše intenzívnější osobní zážitky ze setkání s Bohem. Proto je dobré s ním o těchto skutečnostech hovořit. Kdo takto jedná, žije s Bohem – modlí se. V našem duchovním životě by měla ranní a večerní modlitba tvořit dva pevné body. Nejde o dlouhé modlitby, ale o setkání. Když přistupuji k modlitbě, nemodlí se pouze duše, modlitba není ani záležitostí pouze rtů a vyslovovaných slov. Modlí se celý člověk, duše i tělo. Proto je dobré si uvědomit, co dělá moje tělo, když se modlím. Jestli klečím, sedím, stojím nebo dokonce ležím. Určitě je při modlitbě klečení vhodnější, než když si lehnu a ještě se přikryji teplou peřinou. Je rozdíl, když stojím nebo klečím před křížem nebo rozžatou svící nebo před rozestlanou postelí nebo otevřeným oknem, kde se dívám na ruch na ulici. Když se modlím, modlitba srdce má ovládat tělo, utvářet jeho držení, protože i tělo se má modlit. Z toho vyplývá, že není dobře, když se modlím po zazvonění budíku v posteli a ještě u toho skoro vždycky usnu. Je to jistě velmi krásný zvyk pozvedat své myšlenky k Bohu hned po přerušení spánku, hledám u něho bezpečné východisko pro dnešní den, a když zdřímnu na chvilku, tak v jeho náručí, to je dobře, ale… Je dobré hned při procitnutí věnovat první myšlenky Bohu, pozdravit ho, říct mu několik slov modlitby, ve kterých zazní moje oddanost, věrnost a zároveň a naděje pro dnešní den. To je první myšlenka, první naťuknutí modlitby, ale skutečná modlitba má probíhat, až se obleču, skutečně probudím a pak se začnu skutečně i modlit. Zrovna tak to platí pro večerní modlitbu. Večerní modlitba není postelová, uspávací, ale večerní. Židé se modlili po západu slunce, ne po půlnoci. Velmi často se stává, že ranní modlitbu zkracujeme, nebo úplně odpadá a zůstává jenom u drobného naťuknutí. Pak odpadá opravdový kontakt s Bohem.

 

Církevní tradice předkládá věřícím jednak pravidelně opakované modlitby (např. modlitba breviáře), modlitby vlastními slovy, modlitbu skrze Bibli, nebo liturgické texty (misál), nebo rozjímání nad duchovním textem.  Také liturgický rok a jeho svátky a doby nám dávají základní rytmus v životě modlitby křesťanů. Pán vede každého člověka cestami a způsoby, jaké se mu líbí. Každý věřící mu pak odpovídá podle konkrétního rozhodnutí svého srdce skrze osobní projev své modlitby. Je třeba získávat určité vlastní modlitební zkušenosti a jimi se řídit po konzultaci s osobním duchovním doprovázením. Např. modlitba vlastními slovy má tu výhodu, že je bližší životu, osobnější, zpočátku opravdová a zdá se nám vždy zbožnější a upřímnější. Při takové modlitbě se mezi Bohem a člověkem něco opravu děje. Má však také nevýhody. Pokud se neživí, snadno upadá. Je chudá na myšlenky, postupně opakuji stále dokola několik slov, která mě přestanou bavit. Vždy mě nenapadne něco duchapřítomného, co by bylo hodno Boha. Často modlitba vlastními slovy sklouzá k tomu, že pouze prosím nebo si stěžuji, sám při tom mohu cítit její ubohost. Každý typ modlitby má jistě své výhody a nevýhody. Je dobré formy modlitby střídat tak, jak jsme si je vyjmenovali, nezůstávat pouze u jedné. Např. tak, že vlastními slovy můžeme přednést Bohu svůj osobní život, to, co se ve mě teď momentálně odehrává. Ale zrovna tak potřebuji i modlitby ustálené: žalmy, modlitby svatých, slova Písma, modlitbu růžence apod. Modlitbu totiž nemusím vždycky já vynalézat, ale já, díky modlitbám jiných, vstupuji do proudu modliteb církve. Proto používáme naučené modlitby, Bibli či breviář. Tam si mám uvědomit, že vstupuji do zástupu těch, kteří se se mnou modlí. Vzájemně se obohacujeme. Modlím se s církví, nejsem sám. Proto se doporučuje, abychom ranní a večerní modlitbu vykonávali z části vlastními slovy, z části naučenými modlitbami (duchovní texty, Bible, naučení modlitby…) Jak přesně má vypadat ranní a večerní modlitba, to nám asi nikdy nikdo neřekne. Někdo zůstane dlouhý čas u stejné formy, jiní potřebují změny. Zvlášť dnešní člověk potřebuje změny častěji, protože více podléháme různým náladám, pocitům atd. Modli se tedy tak, jak dovedeš nejlépe, a pokud možno každý den. Určitě bychom se neměli modlit jen velmi krátce a skromně a pouze podle svého momentálního naladění. Je dobré se učit od zkušenějších.

 

V závěru této katecheze je dobré připomenout, že ani ranní, ani večerní modlitba nebo modlitba před jídlem nevychází pouze ze mě. Pán vede každého člověka cestami a způsoby, jaké se mu líbí. Každý věřící na tuto nabídku doprovázení ze strany Boha odpovídá. A tato odpověď se pak realizuje skrze osobní projev modlitby. Křesťanská tradice si uchovala tři způsoby, jak vyjádřit a žít tuto modlitbu: Ústní modlitbu, rozjímání a vnitřní (kontemplativní) modlitbu. Vždy, v každém z těchto způsobů, jde o dialog mezi člověkem a Bohem, který má vycházet ze srdce člověka a realizuje se skrze ústa. V modlitbě pojaté jen jako povinnost jsem splnil, co jsem měl, a mého srdce se moc nedotýká. Pak nejde o dialog mezi člověkem a Bohem, člověk si povídá sám se sebou.

 

Modlitba:

Můj Bože, Trojice, klaním se ti,
pomoz mi úplně zapomenout na sebe,
abych mohla spočinout v tobě,
nehybná a pokojná, jako by má duše byla již na věčnosti.
Ať nic nemůže narušit můj pokoj
a způsobit, že bych z tebe vyšla, můj Neproměnný,
ale ať mě každá minuta unáší dále do hlubin tvého Tajemství.
Upokoj mou duši, udělej si z ní své nebe,
svůj milovaný příbytek a místo svého odpočinku.
Ať tě tam nikdy nenechávám samotného,
ale ať jsem tam naprosto celá, naprosto bdělá ve víře,
zcela se ti klanící, zcela vydaná tvé tvůrčí činnosti.
 
Můj milovaný Kriste, z lásky ukřižovaný,
chtěla bych být nevěstou tvého srdce,
chtěla bych tě zahalit slávou,  
chtěla bych tě milovat...až k smrti!
Cítím ale svou nemohoucnost,
a proto tě prosím,
abys mě oděl v sebe,
abys mou duši ztotožnil se všemi hnutími své duše,
abys mě ponořil v sebe,
abys mě uchvátil,
abys mě nahradil sebou tak,
že můj život bude jen vyzařováním tvého života.
Vstup do mne jako ten, který se klaní, který usmiřuje a který zachraňuje.
 
Věčné Slovo, Slovo mého Boha,
chci svůj život trávit nasloucháním tobě,
chci se stát plně vnímavou,
abych se od tebe naučila všechno;
a pak, navzdory všem temnotám, prázdnotám, nemohoucnostem,
chci stále hledět jen na tebe a přebývat ve tvém velkém světle.
Má Hvězdo milovaná, upoutej mě tak,
že už nebudu moci opustit tvoji zář.
 
Stravující Ohni, Duchu lásky, sestup na mne,
aby se v mé duši jakoby vtělilo Slovo,
ať jsem pro ně dalším lidstvím,
v němž znovu uskuteční celé své tajemství.
 
A ty, Otče, skloň se ke svému ubohému tvorečkovi,
zahal jej svým stínem,            
spatřuj v něm jen svého Milovaného,
ve kterém jsi nalezl všecko zalíbení.
 
Moji Tři, moje Všecko, má Blaženosti, nekonečná Samoto,
Nesmírnosti, v níž se ztrácím, tobě se vydávám jako kořist,
ukryj se ve mně, abych se já mohla ukrýt v tobě
a čekat, až budu ve tvém světle nazírat propast tvé vznešenosti.


(modlitba bl. Alžběty od Trojice *1880 - +1906)

Zdroj: http://www.vojtechkodet.cz/modlitby/

 

 

Text katecheze (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle