15. Bůh je Otec, kterému se neomrzíme

03.04.2014 10:18

BOŽÍ ZJEVENÍ NÁM PŘEDSTAVUJE BOHA JAKO OTCE, KTERÝ JE LÁSKA A KTERÝ NÁM DÁVÁ SVOBODU, KTERÝ JE VŠEMOHOUCÍ, AVŠAK TRPĚLIVĚ ČEKÁ NA NAŠE OBRÁCENÍ.

 

Úvodní čtení:

Pavel, z Boží vůle apoštol Ježíše Krista, bratřím věrným v Kristu Ježíši: Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista.  Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním nebeských darů. (Ef 1,1-3).

 

Drazí bratři a sestry,

Minulou středu jsme se v katechezi zastavili u počátečních slov Kréda: „Věřím v Boha“. Vyznání víry však toto tvrzení specifikuje. Bůh je všemohoucí Otec, Stvořitel nebe a země. Chtěl bych tedy nyní spolu s vámi přemýšlet o první, základní definici Boha, kterou nám Krédo podává: Bůh je Otec.

Není dnes vždy snadné mluvit o otcovství. Rozpadlé rodiny, stále náročnější pracovní závazky, starosti a často stěží udržitelné rodinné rozpočty, rozptylující invaze médií do každodenního života jsou některé z mnoha faktorů, které mohou zvláště v západním světě bránit klidnému a konstruktivnímu vztahu mezi otcem a dětmi. Komunikace se někdy komplikuje, schází důvěra, a vztah k postavě otce se stává problematickým. A problematickým se tak stává i obraz Boha jakožto Otce, když chybějí patřičné vzory. Kdo má zkušenost příliš autoritativního a neoblomného, indiferentního a nepříliš vlídného otce anebo jej nemá vůbec, stěží pak může klidně přemýšlet o Bohu jako Otci a v důvěře se Mu svěřovat.

Biblické zjevení však pomáhá překonat tyto těžkosti a podává nám Boha, který ukazuje, co znamená být doopravdy „otcem“. Především evangelium nám zjevuje tuto tvář Boha jako Otce, který miluje do té míry, že dává vlastního Syna pro spásu lidstva. Vztah k otcovské postavě tedy pomáhá pochopit něco z Boží lásky, která však zůstává nekonečně větší, věrnější a ucelenější než láska jakéhokoli člověka. „Vždyť, kdo je mezi vámi takový, že dá vlastnímu synovi kámen, když ho poprosí o chléb? Nebo když poprosí o rybu, že mu dá hada? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše váš nebeský Otec dá dobré věci těm, kdo ho prosí“ (Mt 7,9-11; Lk 11,11-13). Bůh je nám Otcem, protože nás zahrnul dary a vyvolil nás před stvořením světa (Ef 1,3-6), učinil z nás v Ježíši skutečně své děti (srov. 1 Jan 3,1). A jako Otec provází Bůh naši existenci láskou, obdarovává nás svým Slovem, svým učením, svou milostí, svým Duchem.

On – jak zjevuje Ježíš – je Otcem, který živí nebeské ptactvo, aniž by muselo sít a sklízet, a odívá polní květy do skvoucích barev a šatů krásnějších než měl Šalomoun (srov. Mt 6,26-32; Lk 12,24-28); a my – dodává Ježíš – jsme mnohem cennější než květy a ptactvo! A je-li On tak dobrý, že „dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým a nespravedlivým“ (Mt 5,45), budeme se moci vždycky, beze strachu a s naprostou důvěrou svěřit Jeho otcovskému odpuštění, vydáme-li se špatnou cestou. Bůh je dobrý Otec, který přijímá a objímá ztraceného a litujícího syna (srov. Lk 15,11), dává zadarmo těm, kteří ho prosí (srov. Mt 18,19; Mk 11,24; Jan 16,23) a nabízí nebeský chléb a živou vodu, aby dal věčný život (srov. Jan 6,32.51.58).

Proto žalmista, který je obklíčen nepřáteli, zlovolníky a pomlouvači, hledá pomoc u Pána a vzývá Jej, může vydat zcela věrohodné svědectví a říci: „I kdyby mě otec s matkou opustili, Hospodin se mě ujme“ (Žl 27,10). Bůh je Otec, který své děti nikdy neopouští; láskyplný Otec, který je oporou a pomocí, přijímá, odpouští a zachraňuje. Jeho věrnost nezměrně překračuje věrnost lidí a otevírá dimenze věčnosti: „neboť jeho milosrdenství trvá navěky“, jak to litanicky opakuje v každém verši Žalm 136, když líčí dějiny spásy. Láska Boha Otce nikdy neochabuje, neomrzíme ji. Je láskou, která se vydává až do krajnosti, až k oběti Syna. Víra nám dává tuto jistotu, která se stává bezpečnou skálou při budování našeho života, takže můžeme čelit všem těžkostem a protivenstvím, zkušenostem temných krizí a momentům bolesti a jsme neseni důvěrou, že Bůh nás nikdy nenechává samotné a je nám vždy nablízku, aby nás zachránil a dovedl do života věčného.

V Pánu Ježíši se v plnosti ukazuje laskavá tvář Otce, který je v nebesích. Poznáme-li Jej, můžeme poznat také Otce (srov. Jan 8,19; 14,7), vidíme-li Jeho, můžeme vidět Otce, protože On je v Otci a Otec je v Něm (srov. Jan 14,9.11). On je „obrazem neviditelného Boha“, jak jej definuje hymnus z listu Kolosanům, „dříve zrozený než celé tvorstvo…prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých“, „v něm máme vykoupení a odpuštění hříchů“ a smíření všech věcí „jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví prolitou na kříži zjednává pokoj“ (srov. Kol 1,13-20).

Víra v Boha Otce si žádá víru v Syna působením Ducha svatého a uznání, že v záchranném Kříži zjevuje se definitivně božská láska. Bůh je nám Otcem tím, že nám daroval svého Syna; Bůh je nám Otcem tím, že nám odpustil naše hříchy a vede nás do radosti vzkříšeného života; Bůh je nám Otcem tím, že nám daroval Ducha, který z nás činí děti a umožňuje nám oslovovat Ho vpravdě „Abba, Otče“ (srov. Řím 8,15). Proto nás Ježíš vybízí, když nás učí modlitbě, abychom říkali „Otče náš“ (Mt 6,9-13; srov. Lk 11,2-4).

Otcovství Boha je tedy nekonečná láska, něha sklánějící se k nám, slabým dětem, kterým je zapotřebí všeho. Žalm 103, chvalozpěv Božího milosrdenství, praví: „Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. Neboť on ví, z čeho jsme utvořeni, má v paměti, že jsme jen prach“ (vv. 13-14). Právě naše nepatrnost, naše slabá lidská přirozenost, naše křehkost, která se dožaduje milosrdenství Pánova, aby projevil svoji velikost a slitování Otce tím, že nám pomůže, odpustí nám a zachrání nás.

A Bůh odpovídá na naši prosbu posláním svého Syna, který umírá a vstává z mrtvých kvůli nám, vstupuje do naší křehkosti a uskutečňuje to, co by člověk sám od sebe nikdy nemohl dokázat: jako nevinný beránek bere na Sebe hřích světa a znovu nám otevírá cestu ke společenství s Bohem, činí nás pravými Božími dětmi. Velikonoční mystérium zjevuje v celé své záři definitivní Otcovu tvář. A na oslaveném Kříži dochází k plnému zjevení velikosti Boha jakožto „všemohoucího Otce“.

Může nás však napadnout otázka: jak je možné přemýšlet o všemohoucím Bohu, hledíme-li na Kristův Kříž? Na tuto moc zla, která dosahuje takové míry, že zabíjí Božího Syna? Chtěli bychom jistě božskou všemohoucnost podle svých myšlenkových schémat a svých přání, tedy „všemohoucího“ Boha, který řeší problémy, zasahuje, aby předešel obtížím, přemáhá nepřátelskou moc, mění chod událostí a anuluje bolest. Mnozí teologové dnes říkají, že Bůh nemůže být všemohoucí, protože by jinak nemohlo existovat tolik utrpení a tolik zla ve světě. Věřit v Boha Otce a Jeho všemohoucnost se vskutku stává pro mnohé - i pro nás - obtížným tváří v tvář zlu a utrpení. Někteří hledají útočiště v idolech a podléhají pokušení nalézt odpověď v jakési „magické“ všemohoucnosti a v jejích iluzorních slibech.

Avšak víra ve všemohoucího Boha nás nutí vydat se stezkami docela jinými a učit se poznávat, že myšlení Boha je jiné než to naše a že cesty Boží jsou odlišné od těch našich (srov. Iz 55,8) a také Jeho všemohoucnost je jiná. Neprojevuje se jako automatická či svévolná síla, ale vyznačuje se milující a otcovskou svobodou. Bůh se stvořením svobodných tvorů a darem svobody vskutku odřekl části svojí moci a propůjčil moc naší svobodě. Takto On miluje a respektuje svobodnou odpověď lásky na Svoje volání. Bůh jako Otec touží, abychom se stali jeho dětmi a jako takové žily v Jeho Synu, ve společenství, v naprosté důvěrnosti s Ním. Jeho všemohoucnost se nevyjadřuje násilím, nevyjadřuje se ničením každé protivící se moci, jak bychom si přáli my, nýbrž vyjadřuje se láskou, milosrdenstvím, odpuštěním, přijetím naší svobody a neochabující výzvou k obrácení srdce, postojem, který je pouze zdánlivě slabý. Bůh se zdá slabým, myslíme-li na Ježíše Krista, který se modlí a nechává se zabít. Zdánlivě slabošský postoj, plný trpělivosti, mírnosti a lásky dokazuje, že toto je pravý způsob mocného bytí! Toto je Boží moc! A tato moc zvítězí! Mudrc z knihy Moudrosti se obrací k Bohu takto: „Ty však máš slitování se vším, protože můžeš všechno, a jsi shovívavý k hříchům lidí, aby dělali pokání. Vždyť ty miluješ všechno, co je… Ty máš na všechno ohled, poněvadž je to tvé, vládce, milující život“ (Mdr 11,23-24a.26).

Jedině ten, kdo je mocný, může snášet zlo a projevit se shovívavě; jedině ten, kdo opravdu mocný, může plně uplatňovat sílu lásky. A Bůh, kterému patří všechny věci, protože učinil všechno, zjevuje svou sílu láskou ke všemu a ke všem v trpělivém čekání na obrácení nás lidí, ze kterých chce mít Své děti. Bůh čeká na naše obrácení. Všemohoucí láska Boží nemá mezí, „když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky“ (Řím 8,32). Všemohoucnost lásky není všemocností světské moci, nýbrž totálním darem, a Ježíš, Syn Boží zjevuje světu opravdovou všemohoucnost Otce tím, že dává život za nás hříšníky. To je pravá, autentická a dokonalá božská moc, která odpovídá na zlo nikoli zlem, nýbrž dobrem, na urážky odpuštěním, na vražednou nenávist láskou, která oživuje. Pak je zlo opravdu přemoženo, protože obmyto Boží láskou; pak je smrt definitivně poražena, protože proměněna na dar života. Bůh Otec křísí Syna z mrtvých, smrt - velký nepřítel (srov. 1 Kor 15,26) - je pohlcena a zbavena svého jedu (srov. 1 Kor 15,54-55) a my, osvobozeni od hříchu, můžeme vstoupit do reality Božích dětí.

Když tedy říkáme „Věřím v Boha, Otce všemohoucího“ vyjadřujeme svoji víru v moc lásky Boží, která v Jeho Synu, zabitém a vzkříšeném, potírá nenávist, zlo, hřích a otevírá nás pro život věčný, život dětí toužících být navždy v „Otcově domě“. Říci „Věřím v Boha, Otce všemohoucího“, v Jeho moc, v Jeho způsob bytí Otcem je vždycky úkon víry, obrácení, proměny našeho myšlení, veškerého našeho cítění a celého našeho způsobu žití.

Drazí bratři a sestry, prosme Pána, aby podporoval naši víru, pomáhal nám opravdu nalézat víru a dával nám sílu hlásat Krista, ukřižovaného a vzkříšeného, a dosvědčovat Jej láskou k Bohu a bližnímu. A Bůh kéž nám umožní přijmout dar našeho synovství, abychom žili v plné realitě Kréda, v důvěrné odevzdanosti do Otcovy lásky a Jeho milosrdenství, které je pravou všemohoucností a zachraňuje.

Přeložil Milan Glaser