14. Uchovávat památku Pánových dobrodiní

02.04.2014 17:18

ŽALM 135. V DĚJINÁCH VESMÍRU, ZEMĚ I LIDSTVA JE VŽDY BŮH TÍM, KTERÝ JEDNÁ. JEHO SKUTKY JSOU PLNÉ DOBROTY A MILOSRDENSTVÍ. CELÉ TVORSTVO MU ZA TO VZDÁVÁ CHVÁLU.


Drazí bratři a sestry,

Dnes bych s vámi chtěl rozjímat Žalm, který obsahuje celé dějiny spásy, jak jsou dosvědčeny ve Starém zákoně. Jde o velký chvalozpěv, který oslavuje Pána za rozmanité, opakované projevy jeho dobroty v dějinách lidí. Je to Žalm 136 nebo 135, podle řecko-latinského číslování.

Tento Žalm, tato slavnostní modlitba díkůvzdání, známá jako velký Hallel, se tradičně zpívá po večeři na židovskou Paschu a pravděpodobně se jej modlil také Ježíš při Poslední večeři s učedníky. Zdá se, že na to naráží poznámka evangelistů: „potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu“ (srov. Mt 26,30; Mk 14,26). Tento horizont chvály tedy osvítil svízelnou cestu Golgoty. Celý Žalm 136 se rozvíjí formou litanie a je přerušován opakující se antifonou: „jeho milosrdenství trvá na věky“. Kompozice vypočítává množství Božích divů v lidských dějinách a neustálé zásahy Boží ve prospěch Jeho lidu. Po každé proklamaci spásného Pánova skutku následuje antifona, která je zásadně motivována chválou věčné Boží lásky. Zde užitý hebrejský výraz pro lásku v sobě zahrnuje věrnost, milosrdenství, dobrotu, milost a něhu. To je jednotící motiv celého Žalmu, který se stále opakuje. Mění se jen konkrétní a paradigmatická témata: stvoření, osvobozující exodus, dar zaslíbené země, prozíravá a stálá pomoc Páně ve vztahu k Jeho lidu a každému stvoření.

Po trojí výzvě k díkůvzdání nejvyššímu Bohu (v. 1-3), je Pán opěvován jako Ten, který koná „velké divy“ (v. 4), z nichž prvním je stvoření nebe, země a hvězd (v. 5-9). Stvořený svět není pouhou scenérií, do níž zapadá spásné Boží jednání, nýbrž samotným počátkem oněch divů. Ve stvoření se Pán ukazuje v plnosti své dobroty a krásy, vystavuje se životu, zjevuje dobrou vůli, z níž plyne každý další spásný čin. V části našeho Žalmu, která odráží první kapitolu Geneze, je stvořený svět syntetizován ve svých prvotních elementech a zvláštní důraz je kladen na hvězdy, slunce, měsíc, velkolepá stvoření, která vládnou ve dne a v noci. O stvoření člověka se sice nemluví, ale neustále je tu přítomen: slunce a měsíc jsou pro něho, pro člověka, aby mu odměřovaly čas a uváděly ho do vztahu se Stvořitelem zejména indikací liturgických dob.

Vzápětí po těchto manifestacích Boží moci je evokována slavnost Paschy, velká událost vysvobození z egyptského otroctví. V hlavních rysech je načrtnut exodus, vysvobození z Egypta po smrti egyptských prvorozenců, východ z Egypta, přechod Rudým mořem, putování pouští a vstup do zaslíbené země (v. 10-20). To je počátek dějin Izraele. Bůh mocně zasáhnul, aby dovedl svůj lid ke svobodě. Prostřednictvím Mojžíše, svého vyslance, vystoupil proti faraónovi, zjevil celou svoji velikost a nakonec potřel odpor Egypťanů strašnou ranou úmrtí všech prvorozenců. Izrael tak smí opustit zemi otroctví se zlatem svých utiskovatelů (srov. Ex 14,10-12), „se vztyčenou paží“ (Ex 14,8) na znamení vítězství. Také u Rudého moře Pán jedná silou milosrdenství. Před Izraelem, jenž byl při pohledu na Egypťany, kteří je pronásledují, zděšen až do té míry, že zalitoval odchodu z Egypta (srov. Ex 14,10-12), Bůh - praví náš Žalm - „rozdělil Rudé moře… a převedl Izraele jeho středem… a faraóna s jeho vojskem svrhl do moře“ (v. 13-15). Obraz Rudého moře „rozděleného“ na dvě části patrně odkazuje na ideu moře jakožto velkého netvora, který je rozťat na dva kusy a přemožen. Pánova moc přemáhá hrozbu přírodních mocností i vojenských sil, poslaných lidmi. Moře, které jakoby zahrazovalo cestu Božímu lidu, nechává Izraele projít suchou nohou a potom se rozprostře nad Egypťany a pohltí je. „Mocná ruka a napřažené rameno“ (srov. Dt 5,15; 7,19; 26,8) se ukazuje v plností své zachraňující moci: nespravedlivý despota byl přemožen a pohlcen vodami, zatímco Boží lid „prochází středem“, aby pokračoval na své cestě ke svobodě.

Na tuto cestu pak poukazuje náš Žalm, když krátkou větou zmiňuje dlouhé putování Izraele k zaslíbené zemi: „On vedl svůj národ na poušti, jeho milosrdenství trvá na věky“ (v.16). Těchto pár slov obsahuje zkušenost čtyřiceti let, jež bylo pro Izrael rozhodujícím obdobím, kdy se nechal vést Pánem a naučil se žít z víry, v poslušnosti a chápavosti vůči Božímu zákonu. Jsou to těžké roky, poznamenané nesnadným životem na poušti, ale také šťastná léta důvěrnosti v Pánu, synovské důvěry. Je to doba „mládí“, jak ji definuje prorok Jeremiáš, když mluví Pánovým jménem o Izraeli výrazy plnými něhy a nostalgie: „Vzpomínám na oddanost tvého mládí, na lásku tvého zasnoubení, když jsi šla za mnou na poušti, v zemi bez osení“ (Jer 2,2). Pán jako pastýř z 23. Žalmu, který jsme již rozjímali v jedné z předešlých katechezí, svůj lid čtyřicet let vedl, vychovával a miloval, dovedl jej až do zaslíbené země a přitom přemáhal také odpor a nevraživost ostatních národů, které mu chtěly klást překážky na cestě spásy (srov. v.17-20).

Výčet „velkých divů“, které podává náš Žalm, tak dospívá až k závěrečnému daru, k naplnění božských zaslíbení daných Otcům: „Dal jsem jejich zem do majetku, do majetku Izraeli, svému služebníku, jeho milosrdenství trvá na věky“ (v. 21-22). Oslava věčné Pánovy lásky nyní zmiňuje dar zaslíbené země, dar, který má lid přijmout, aniž by si jej přivlastnil, a tak neustále žít ve vděčném a uznalém postoji obdarovaného. Izrael dostává území, na kterém má přebývat „dědičně“, což znamená v širším smyslu vlastnit dobro obdržené od někoho jiného, mít právo na vlastnictví, které se týká otcovského dědictví. Jednou z Božích výsad je „obdarovávat“. A nyní na závěr putování exodu vstupuje Izrael jako adresát daru, jako syn do země, jež je uskutečněním zaslíbení. Skončila doba kočování pod stany, život vyznačující se nejistotou. Nyní začala šťastná doba stability, radostného budování domů, sázení vinic, života v bezpečí (srov. Dt 8,7-13). Ale je to také doba modlářského pokušení, pohanské nákazy v podobě soběstačnosti, jež zapomíná na Původce daru. Žalmista proto zmiňuje ponížení a protivníky, skutečnost smrti, v níž se Pán opět zjevuje jako Spasitel: „On si vzpomněl na nás v našem ponížení, jeho milosrdenství trvá na věky, a vysvobodil nás od našich protivníků, jeho milosrdenství trvá na věky“ (v. 23-24).

Tady se rodí otázka: jak učinit z tohoto žalmu svou vlastní modlitbu? Jak si osvojit tento žalm ve své modlitbě? Důležitý je rámec Žalmu, jeho začátek a konec. A tím je stvoření. Vraťme se k tomuto bodu: stvoření je velký Boží dar, z něhož žijeme a ve kterém On zjevuje svou dobrotu a velikost. Je tedy třeba mít na paměti, že stvoření jako dar Boží, je pojítkem pro nás všechny. Potom následují dějiny spásy. My přirozeně můžeme říci, že osvobození z Egypta, doba na poušti, vstup do Svaté země a potom další problémy jsou od nás vzdáleny a nejsou našimi dějinami. Musíme však pozorně vnímat základní strukturu této modlitby a ta spočívá v tom, že Izrael si připomíná Pánova dobrodiní. V těchto dějinách jsou mnohá temná údolí, mnoho svízelných přechodů i smrt, ale Izrael si pamatuje, že Bůh byl dobrý a že v těchto temných údolích, údolích smrti může přežít, protože si pamatuje. Uchovává památku Pánových dobrodiní. Jeho moc a Jeho milosrdenství trvá na věky. A to je důležité i pro nás: uchovávat památku Pánových dobrodiní. Památka se stává silou naděje a praví nám: Bůh je, Bůh je dobrý, Jeho milosrdenství je věčné. I v temnotách dne a doby otevírá tato památka cestu k budoucnosti. Je světlem i hvězdou, která nás vede. A my si pamatujeme dobrodiní milosrdné a věčné lásky Boží.

Dějiny Izraele jsou i pro nás památkou na to, jak se Bůh projevil a vytvořil svůj lid. Bůh se potom stal člověkem, jedním z nás, žil spolu s námi, trpěl s námi, zemřel pro nás; zůstává s námi ve svátosti, ve Slovu. Dějiny jsou památkou dobrodiní Boha a ujišťují nás o Jeho dobrotě, Jeho milosrdenství, které trvá na věky. V průběhu dvoutisíciletých dějin církve se vždy znovu ukazuje Pánova dobrota. Po temném období nacistického a komunistického pronásledování nás Bůh osvobodil, ukázal nám, že je dobrý a má moc, že Jeho milosrdenství trvá na věky. A jako je ve všeobecných dějinách tato památka Boží dobroty přítomna, pomáhá nám a stává se hvězdou naděje, tak má také každý z nás své osobní dějiny spásy. A tyto dějiny je skutečně třeba brát si k srdci, uchovávat památku velikých věcí, které učinil Pán také v mém životě, abychom měli důvěru. Jeho milosrdenství je věčné, a pokud jsem se dnes ocitl uprostřed temné noci, zítra mne vysvobodí, protože Jeho milosrdenství trvá na věky.

Vraťme se k Žalmu, který opět končí u stvoření. Pán – říká Žalm – „dává pokrm každému tvoru, jeho milosrdenství trvá navěky“ (v. 25). Modlitba Žalmu končí výzvou ke chvále: „Oslavujte Boha nebes, jeho milosrdenství trvá na věky“. Pán je dobrý a prozíravý Otec, který odkazuje svým dětem dědictví a rozdává pokrm živobytí. Bůh, který stvořil nebe i zemi a veliká světla, vstupuje do dějin lidí, aby všechny svoje děti dovedl ke spáse. Bůh naplňuje vesmír přítomností své dobroty, pečuje o život a dává pokrm. Neviditelná moc Stvořitele a Pána opěvovaná v Žalmu se zjevuje v obyčejné viditelnosti chleba, který dostáváme a který nám umožňuje žít. Tento vezdejší chléb symbolizuje a syntetizuje lásku Boha jakožto Otce a otevírá nás k novozákonnímu naplnění, k onomu „chlebu života“ - eucharistii, která nás provází v naší existenci věřících a předjímá definitivní radost mesiášské hostiny v nebi.

Drazí bratři a sestry, chvalořeč 136. Žalmu nám umožnila projít nejdůležitější etapy dějin spásy až k velikonočnímu tajemství, ve kterém vrcholí spásné Boží skutky. Chvalme tedy s radostným uznáním věrného Stvořitele, Spasitele a Otce, který „tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16). V plnosti časů se Boží Syn stal člověkem, aby každému z nás dal život, spásu. A dává se jako chléb v eucharistickém tajemství, když s námi uzavírá smlouvu, jež z nás činí děti. Tak daleko jde milosrdná dobrota Boží a vznešenost jeho „milosrdenství, které trvá na věky“.

Chci proto skončit tuto katechezi slovy, která napsal svatý Jan ve svém prvním listu a která bychom měli mít při modlitbě na paměti: „Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme“ (1 Jan 3,1).

Přeložil Milan Glaser