14. Abrahám - vzor víry v Boha

03.04.2014 10:17

KDYŽ ŘÍKÁME, JAKO ABRAHÁM: „VĚŘÍM V BOHA“, ZNAMENÁ TO, ŽE NA NĚM ZAKLÁDÁME SVŮJ ŽIVOT, NECHÁVÁME SE DENNĚ VÉST JEHO SLOVEM V KONKRÉTNÍCH ROZHODNUTÍCH BEZE STRACHU, ŽE ZTRATÍME NĚCO ZE SEBE SAMA.


Drazí bratři a sestry,

V rámci Roku víry bych dnes rád spolu s vámi zahájil reflexi nad Krédem, tedy slavnostním Vyznáním víry, které nás jakožto věřící v životě provází. Krédo začíná slovy: „Věřím v Boha“. Je to zásadní a ve své podstatě zdánlivě prosté tvrzení, které však otevírá nekonečný obzor vztahu k Pánu a k Jeho tajemství. Víra v Boha v sobě zahrnuje oddanost k Němu, přijetí Jeho Slova a radostnou poslušnost vůči Jeho zjevení. Jak učí Katechismus katolické církve, „víra je osobní úkon: je to svobodná odpověď člověka Bohu, který se mu zjevuje” (č.166). Možnost vyjádřit víru v Boha je tedy zároveň dar – Bůh se zjevuje a jde nám vstříc – i závazek; je to božská milost i lidská odpovědnost, zkušenost dialogu s Bohem, který ze své lásky „oslovuje lidi jako přátele“ (Dei Verbum, 2), a mluví k nám, abychom ve víře a s vírou mohli vstoupit do společenství s Ním.

Kde můžeme slyšet Boha a Jeho Slovo? Především v Písmu svatém se Boží Slovo stává slyšitelným a živí nás jakožto Boží „přátele“. Celá Bible podává zjevování Boha lidstvu; celá Bible mluví o víře a učí víře tím, že vypráví dějiny, ve kterých Bůh rozvíjí svůj plán vykoupení a stává se naším bližním skrze množství zářivých postav, které v Něho věří a Jemu se svěřují, až k plnosti zjevení v Pánu Ježíši.

Velmi krásná je v této souvislosti 11. kapitola listu Židům, kterou jsme vyslechli na začátku generální audience. Mluví se tady o víře a jsou líčeny velké biblické postavy, které ji žily a staly se tak vzorem pro všechny věřící. První verš tohoto textu praví: „Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme“ (Žid 11,1). Oči víry jsou tedy schopny vidět neviditelné a srdce věřícího může doufat proti vší naději právě jako Abraham, o kterém Pavel v listě Římanům říká, že „uvěřil, ačkoli už nebylo naděje“ (Řím 4,18).

A právě u Abrahama bych se chtěl pozastavit a věnovat mu pozornost, protože je první velkou směrodatnou postavou, mluví-li se o víře v Boha. Praotec Abraham, příkladný vzor a otec všech věřících (srov. Řím 4,11-12) je v listu Židům představen takto: „Protože Abrahám věřil, uposlechl Boží výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra ho vedla k tomu, aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu. Čekal totiž na město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí“ (Žid 11,8-10).

Autor listu Židům tady poukazuje na Abrahamovo povolání, jak je líčí kniha Geneze, první kniha Bible. Co požaduje Bůh od tohoto praotce? Žádá jej, aby opustil svou vlast a odjel do země, kterou mu ukáže: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu“ (Gen 12,1). Jak bychom odpověděli my na podobnou výzvu? Jde přece o odchod do neznáma bez znalosti toho, kam jej Bůh povede. Je to cesta, která vyžaduje radikální poslušnost i důvěru, kterých lze dosáhnout jedině vírou. Avšak temnota neznáma, kam se má Abraham vydat, je osvěcována světlem příslibu. Bůh přidává k pokynu ubezpečující slovo, které před Abrahamem otevírá budoucnost života v plnosti: „Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno… a v tobě budou požehnána všechna pokolení země“ (Gen 12,2.3).

Požehnání se v Písmu svatém pojí především k daru života, který přichází od Boha a zjevuje se především v plodnosti, v životě, který se množí a přechází z generace na generaci. A k požehnání se pojí také zkušenost vlastnictví nějaké země, stabilního místa, kde se žije a roste ve svobodě, v bezpečí a v bázni Boží, a vytváří se společnost lidí věrných Smlouvě: „království kněží a svatý národ“ (srov. Ex 19,6).

Abraham je tedy v božském plánu předurčen, aby se stal „otcem mnohých národů“ (Gen 17,5; srov. Řím 4,17-18) a vstoupil do nové země, kterou bude obývat. Jeho žena Sára je však neplodná, nemůže mít děti. A země, do níž jej Bůh vede, je daleko od jeho původní vlasti, je už obydlena jinými národy a nikdy mu nebude doopravdy patřit. Biblický vypravěč to zdůrazňuje, byť velice diskrétně, a když Abraham přichází na místo zaslíbené Bohem, praví: „Tehdy byli v zemi Kanaánci“ (Gen 12,6). Země, kterou Abrahamovi dává Bůh, mu nepatří, je cizincem a tím navždy zůstane s tím vším, co to s sebou nese: nebýt vlastníkem, stále pociťovat svoji nouzi a všechno vidět jako dar. To je také duchovní stav toho, kdo se vydává následovat Pána, rozhoduje se odejít a přijmout povolání ve znamení Jeho neviditelného, ale mocného požehnání. A Abraham „otec věřících“ toto povolání přijímá vírou. Svatý Pavel v listě Římanům píše: „Ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: Tak četné bude tvé potomstvo! A třeba pozoroval, že jeho tělo je už neplodné – vždyť mu bylo skoro sto let – že je neplodné i Sářino lůno, přece jeho víra nezeslábla. Neprovinil se nedůvěrou vůči Božímu zaslíbení, ale čerpal sílu z víry, a tím vzdal Bohu čest. Byl pevně přesvědčen, že Bůh má dost moci, aby splnil, když něco slíbí“ (Řím 4,18-21).

Víra vede Abrahama na paradoxní cestu. Bude požehnán, ale bez viditelných znamení tohoto požehnání. Obdrží příslib, že se stane velkým národem, ale žije spolu s neplodnou manželkou Sárou; je uveden do nové vlasti, ale musí tam žít jako cizinec a jediný kus země, který mu bude dovoleno vlastnit, je pozemek, kde pohřbí Sáru (srov. Gen 23,1-20). Abraham je požehnán, protože vírou dovede rozlišovat božské požehnání, překračovat zdání, důvěřovat v Boží přítomnost, třebaže se mu Jeho cesty jeví tajemnými.

Co to znamená pro nás? Když tvrdíme: „Věřím v Boha“, říkáme jako Abraham: „Důvěřuji Ti, svěřuji se Ti, Pane“, ale nikoli jako Někomu, ke komu se utíkám jenom v těžkých chvílích nebo komu věnuji nějakou chvíli během dne nebo týdne. Říci „Věřím v Boha“ znamená založit na Něm svůj život, nechat se denně vést Jeho Slovem v konkrétních rozhodnutích beze strachu, že ztratím něco ze sebe sama. Když je při obřadu křtu třikrát kladena otázka: „Věříte?“ v Boha, v Ježíše Krista, v Ducha svatého, svatou katolickou církev a další pravdy víry, odpovídá se třikrát v jednotném čísle: „Věřím“, protože darem víry má moje osobní existence prodělat obrat, změnu, konverzi. Pokaždé, když se účastníme křtu, bychom se měli ptát, jak každodenně prožíváme tento velký dar víry.

Věřící Abraham nás učí víře a jako cizinec na této zemi nám ukazuje pravou vlast. Víra z nás činí poutníky na této zemi, jsme součástí světa a dějin, ale kráčíme k nebeské vlasti. Víra v Boha z nás činí nositele hodnot, které často neodpovídají módě a dobovému mínění; žádá po nás, abychom přijali kritéria a osvojili si jednání, která nepatří k běžnému způsobu myšlení. Křesťan nesmí mít strach vydávat se proti proudu, aby žil víru, a odolávat pokušení uniformity. V mnoha našich společnostech se Bůh stal „nepřítomným“ a Jeho místo zaujaly četné modly, nejrůznější idoly, zvláště majetek a autonomní „já“. Také značné a pozitivní pokroky vědy a techniky zavedly člověka do iluze všemohoucnosti a soběstačnosti, a rostoucí egocentrismus vytvořil nemálo nerovností v osobních vztazích i sociálním jednání.

A přece žízeň po Bohu (srov. Žl 63,2) neustává a evangelní poselství nadále zní ve slovech i skutcích mnoha mužů a žen. Abraham, otec věřících je nadále otcem mnoha dětí, které přijímají rozhodnutí jít v jeho šlépějích, vydávají se na cestu v poslušnosti božskému povolání, svěřují se blahodárné přítomnosti Pána a přijímají Jeho požehnání, aby se staly požehnáním pro všechny. Všichni jsme povoláni do světa požehnaného vírou, abychom beze strachu následovali Pána Ježíše Krista. A nezřídka je to také obtížná cesta, která obnáší zkoušky a smrt, ale otevírá k životu v radikální proměně reality, kterou je s to vidět a v plnosti vnímat jedině zrak víry.

Tvrzení „Věřím v Boha“ nás tedy nutí, abychom ustavičně vycházeli ze sebe samých jako Abraham a vnášeli tak do každodenní reality, v níž žijeme, jistotu, kterou nám dává víra, totiž jistotu přítomnosti Boha v dějinách, včetně dneška, přítomnosti, která přináší život a spásu a otevírá nás k budoucnosti s Ním v plnosti života, který nikdy nepozná zánik.

Přeložil Milan Glaser