12. Cesta modlitby (KKC, čl. 2663 - 2672)

15.09.2016 13:18

 

Každá církev má svůj vlastní „jazyk modlitby“. I naše katolická církev nám předkládá podle historických, společenských a kulturních souvislostí nám vlastní jazyk modlitby: to jsou slova, texty a nápěvy písní, gesta, která používáme při modlitbě, architektonické, výtvarné projevy v našich kostelích, sochy, tvary křížů adt., které nám pomáhají navazovat bezprostřední kontakt skrze modlitbu s Bohem. Duchovní otcové církve v minulosti i v přítomnosti nám nabízejí určité cesty modlitby, abychom zůstali věrni tradici apoštolské víry. Toto je současný úkol kněží ve farnostech a katechetů, aby vysvětlovali smysl této apoštolské víry a pomáhali nám lépe se modlit – lépe hovořit s Bohem. Protože každá cesta modlitby by se měla vždy vztahovat k Ježíši Kristu. Nikdy nemůže zůstat jenom u slov, u množství textů. Jinak se z modlitby stane pověra, pohanský kult, který uspokojí moje tužby, choutky nebo závislost. A to s tradicí církve nemá nic společného.

Modlitba církve směřuje v prvé řadě k Bohu Otci. Už od apoštolských dob šla tato cesta vždycky skrze Krista k Otci. Proto můžeme říci, že naše modlitba ať je společná, nebo osobní; ústní nebo vnitřní, přichází k Otci pouze tehdy, když se modlím ve jménu Ježíše Krista. Tím, že se Ježíš stal člověkem, ukázal nám cestu, po které nás vede Duch Svatý, a ten nám dává dokonalost modlitby, ten nám dává jistotu cíle, že skutečně dojdeme k Bohu Otci.

Modlitba církve, ve které se ocitám vždy, když se modlím, má být živena Božím slovem, zvláště slovem evangelia. A potom častým slavením liturgie. Boží slovo a liturgie nás učí a povzbuzují, abychom se modlili k Ježíši. Slyšíme to v liturgických textech, čteních z NZ a tato slova se dostávají do našich srdcí. My je potom využíváme při svých modlitbách. Ať jsou to různé střelné modlitby typu Ježíši, prosím tě, Dobrý pastýři, Moje naděje, příteli, kamaráde, atd. Naše modlitby v Ježíšově jménu docházejí tam, kam docházely i Ježíšovy modlitby: do srdce Otce. V tomto si můžeme být skutečně jisti a to natolik, nakolik důvěřujeme Ježíšovi. Pokud Ježíše miluji, jsem si jistý svým osobním vztahem víry k němu, potom je jistota i v mojí modlitbě a není důvodu pochybovat. Ježíš každému z nás otevřel cestu k nebi, která byla kvůli hříchu uzavřena. A jak jsme si řekli, cestou modlitby, která vede k Bohu, je Ježíš sám. Takřka každá křesťanská modlitba je uzavírána slovy např. skrze Ježíše Krista našeho Pána. Tak končí modlitby při mši svaté a při různých liturgiích.

Je věcí každého z nás, jakou formu modlitby si vybere, aby mu lépe vyhovovala. Je třeba hledat a také zkoušet, nejlépe s doprovázením někoho zkušenějšího. Ať už si zvolíme jakýkoliv druh modlitby, středem musí být jméno Ježíš. V něm totiž spočívá veškerá síla modlitby.

Naši východní bratři umí možná daleko lépe tento styl modlitby praktikovat než my. Ve východní církvi je nejčastěji užívaná tato forma: „Pane, Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou, hříšným.“ Tuto větičku opakují zvláště mniši, ale i laici mnohokrát za den. Můžeme také říkat např. „Ježíši, smiluj se nade mnou,“ nebo “Pane Ježíši“ nebo pouze „Ježíš“. Právě tato poslední forma, to samotné jméno Ježíš je nestarší způsob křesťanů, jakým lze Ježíšovo jméno vzývat. Je nejkratší, nejjednodušší a také nejsnadnější. Jedná se o opakování tohoto jména, slova Ježíš bez jakýchkoliv slovních spojení. Svaté jméno je modlitbou! Jméno Ježíš můžeme vyslovovat buď nahlas, nebo je pouze vnímat jako myšlenku. Vždy jde o vzývání jména, vždy jde o modlitbu. Vzývání jména Ježíš nám pomůže zvláště v úvodu jakékoliv modlitby ke ztišení a ke vstupu k hlubší modlitbě. Opakování jména, pokud je konáme pomalu a rozjímavě, nás vede k vnitřní modlitbě. Přizpůsobuje naši duši i tělo nasměrovat se k Bohu. Takovou modlitbu lze praktikovat všude, ať jsme na ulici, v práci, v kostele. Vzývání Ježíšova jména je nejjednodušší cestou osobní modlitby. Když toto jméno vyslovujeme a opakujeme, neutápíme se v záplavě slov, která opakujeme, ani v záplavě svých vlastních myšlenek, ale jméno Ježíš nás osvobozuje a přináší plody pro ztišení a uvědomění si Boha. Jde o to, že vyslovuji jméno osoby, kterou mám rád, a tato láska přicházející od něj se ve mně zabydluje. Já na ni odpovídám konáním dobra.

O náplni modlitby rozhodujeme svým srdcem a myslí a uskutečňujeme ji skrze svou vůli. Ale v modlitbě má zásadní úlohu Duch Svatý, protože, jak víme z Písma, pouze pod vlivem Ducha Svatého můžeme říci: „Ježíš Kristus je Pán“. On nás přitahuje na cestu modlitby. Bez Ducha Svatého  naše cesta modlitba není naplněná, završená.

Církev nás vybízí, abychom každý den vzývali Ducha Svatého, zvláště na začátku a konci každého důležitého jednání, na začátku a konci každého dne. Ráno zvu Ducha Svatého do svého života: buď se mnou, nasměruj mě, naplň mě. Večer mu svěřuji prožitý den a řeknu mu např. Duchu Svatý, já teď jdu spát, přimlouvej se za mne, odevzdávej mě Otci.

V prefaci ze slavnosti Ducha Svatého můžeme slyšet: Otče, tys o letnicích dovršil dílo našeho vykoupení a těm, kteří se v Kristu stali tvými syny a dcerami, sesíláš svého Svatého Ducha. V něm dáváš své církvi život, v něm tě lidé nacházejí, v něm tě vyznávají všechny národy a jazyky. A tak se ve světě šíří radost ze vzkříšení. To je smysl každé osobní modlitby – šířit radost ze vzkříšení. Nezůstávám pouze u toho, že jsem si splnil svou povinnost, že jsem řekl Pánu své prosby, ale smyslem modlitby je, aby se v nás šířila radost ze vzkříšení. Ve křtu jsme se stali bratry a sestrami Ježíšovými a dětmi Božími. A on nám sesílá svého Svatého Ducha a umožňuje nám díky tomuto Duchu Svatému, abychom měli plnost života. Skrze Ducha můžeme objevovat krásu Ježíšovu. On je  nadšením pro církev, on je nadšením pro Krista. Sami ani svojí pílí, poctivostí, houževnatostí toho nedosáhneme. Jedině díky Duchu Svatému pochopíme osobu Ježíše z Nazareta a s chutí budeme kráčet po cestě, která vede k Otci.

V této katechezi jsme si řekli, že se modlíme vždy k Otci skrze Ježíše Krista v Duchu Svatém. To je cesta k plnosti modlitby, modlitby, ze které mám nejenom radost, ale která mě povzbuzuje a vede ke konečnému cíli. Nějak se modlí možná všichni lidé. Nejen fotbalisté před zápasem, nebo pacienti v nemocnici, nebo studenti před zkouškou. Spousta modlitba ovšem skutečnou modlitbou není. Podobá se spíše jakémusi zažehnávacímu pohanskému rituálu. Obsah modlitby je prubířským kamenem víry. Modlitba, ve které se odráží můj vztah k Bohu, není zaříkávací rituál, ani pověra, ale stává se skutečnou, intimní komunikací s Bohem. Skrze modlitbu, která je živá, směřuje ke kontaktu s Boží přítomností, vstupuji do dialogu se Stvořitelem, s všemohoucím Bohem. Pokud si něco nenamlouvám, ale jdu do toho opravdově, pak neexistuje žádná střední cesta. Buď je to pravda, nebo lež. Skutečná modlitba je vždy rozhovorem lásky. A když skončí moje modlitba, mělo by ve mně zarezonovat: „Neboj se, já jsem s tebou, nestarej se, já jsem tvůj Bůh, já ti pomáhám, já tě chráním.“

Modlitba:

Dnešní modlitbu můžeme prožít jako meditaci tzv. Ježíšovy modlitby. Při ní nám může pomoci následující nahrávka:

http://www.youtube.com/watch?v=7Q4cRGzFcoU

Nebo se tuto modlit jako růženec.

Po té může následovat modlitba, v níž pozveme Pána Ježíše do svého života. 

http://www.youtube.com/watch?v=aRoTMLHPbUo

 

 

 

Text katecheze (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle