11. Božské ctnosti. Víra, naděje a láska (KKC čl. 2656 – 2658)

15.09.2016 13:17

 

Křesťanská modlitba není nikdy soukromou záležitostí, i když je velmi osobní. Osobní modlitba se očisťuje, posiluje a rozšiřuje, pokud je pravidelně ponořována do modlitby celé církve. Viz liturgická modlitba. Při každé modlitbě jde o setkání s Bohem. Jestliže se chci s někým setkat, musím být v pohotovosti především já. Nejsem-li já na místě setkání, tak se s tou osobou setkat nemůžu. Bůh je věrný. On na toto setkání vždy přijde. Je tam dokonce i tehdy, když já tam nepřijdu. Čeká na mě. Nesouvisí to jen s mou fyzickou přítomností, ale i s myšlenkami. Jestliže přijdu na setkání, ale moje myšlenky utíkají jinam, pak z tohoto setkání nemám vůbec nic. Proto je důležitým krokem pro modlitbu – živé setkání s Bohem - je vnitřní zklidnění. Je tomu podobně, jako když se setkám s druhým člověkem. Tak buď jsem plně s ním a naslouchám, co mi říká, povídám si s ním, nebo při tom píšu SMSky, vyřizuju neodkladné hovory a myslím na spousty jiných věcí. Které setkání je pak plodnější? Které více posiluje náš vztah? Díky Kristu, mohu být Bohu skutečně velmi blízko. Bůh mě vidí a já jsem před ním, právě se navazuje kontakt. Začíná modlitba. Pokud jsem takto připraven, není už těžké najít předmět modlitby. Tím předmětem mohou být třeba božské ctnosti: víra, naděje a láska.

 

Víra

Do modlitby vstupujeme těsnou branou víry. Jedině díky víře se můžeme do modlitby ponořit. Víře v to, že Bůh je tady, čeká na mě, záleží mu na mě, na tom co prožívám, i na tomto setkání. Víře v to, kdo je Bůh: Stvořitel a Pán celého vesmíru, nekonečná Láska, která mě stvořila i spasila… Bez víry se modlit skoro ani nemohu. Víra je však dar od Boha, je to dar jeho lásky. Víru si sám nijak vytvořím, ani nevysloužím, mohu ji jen přijmout jako dar. Při modlitbě se mohu mnoho naučit různým cvičením, pevnou vůlí, ale já sám nemohu rozproudit Boží lásku v sobě. Ta je mi daná Bohem.

Živým zdrojem modlitby se v nás stává Duch Svatý. Skutečná křesťanská modlitba neznamená pouze to, že se zklidním. Jak jsme si řekli před chvílí, je to důležité, ale není to všechno. Přípravou k modlitbě také není pouze určitý způsob života, místo, kde se modlím, nebo čas, který jí věnuji. Vše toto hraje svou roli při modlitbě. Ale skutečná modlitba to ještě není. Křesťanská modlitba vyjadřuje náš život s Bohem. Je pramenem ctností, protože právě tyto ctnosti nám může darovat jedině Bůh, a ony nás pak s ním sjednocují.

Před chvílí jsme si řekli, že těsnou branou k modlitbě je víra. Díky své osobní víře se dotýkáme osobního, neviditelného Boha. Ve víře mu nasloucháme. Mluvíme k němu, setkáváme se s jeho slovem, reagujeme na něj. Díky mé osobní víře žije i moje modlitba, proto ten, kdo touží po skutečné modlitbě, musí zapracovat na svém osobním vztahu ke Kristu, na víře.

 

Naděje

Další ctností je naděje. Ta v nás vzbuzuje touhu po setkání s Bohem. Ona je tím nápadem, naším AHA, měl bych se pomodlit. Ani tuto sílu nečerpáme sami ze sebe, ale přímo Bůh nám do srdce naději vkládá. Modlitba nám tlumočí do srdce vnuknutou Boží naději, protože my pokračujeme v modlitbě jenom tím směrem, kam až sahá naše naděje. Čím větší a silnější je naděje, tím více se odvažujeme prosit, chválit…  Čím krásnější, plnější máme vztah k Bohu, tím je i naše naděje plnější, protože tím roste láska, která je tím největším zdrojem pro modlitbu. Právě láska nás sjednocuje s Bohem. A to je cíl modlitby – být sjednocen s Bohem. Dovolit mu, aby mě miloval a já mohl na tuto lásku plně odpovídat.

 

 

Láska

V třetí části této katecheze se věnujme poslední, nejdůležitější Božské ctnosti, a tou je láska. Láska se navenek vyjadřuje pěti kroky: slovy ujištění, věnováním pozornosti, dary, skutky služby a fyzickým kontaktem. Jestli má být modlitba opravdu dialogem lásky, tak bychom těchto pět kroků měli v modlitbě nalézt. A také bychom si v modlitbě měli uvědomit, že těchto pět kroků udělal Bůh jako první. Modlit se znamená srovnat s ním krok a pokračovat s ním v jeho chůzi.  Bůh stále říká: „Neboj se. Já jsem s tebou. Nestarej se, já jsem tvůj Bůh, pomáhám ti, chráním tě.“ Pokud je láska skutečně impulzem k modlitbě, nemohu modlitbu pouze odříkávat, ale dokážu také naslouchat. Jak to vyjadřuje např. následující příběh.

 

Jeden zamilovaný člověk po mnoho měsíců bezúspěšně naléhal na ženu, kterou miloval. Ona ho odmítala a on tím velmi trpěl. Nakonec povolila. Domluvili si schůzku. V konkrétní hodinu a na konkrétním místě zamilovaný muž konečně seděl vedle své milované. Sáhl do kapsy a vytáhl svazek milostných dopisů, které v uplynulých měsících napsal. Byly to listy plné vášně. Vyjadřovaly bolest, kterou zakoušel, a jeho horoucí touhu po radostech lásky a manželství. Začal je své milované předčítat. Hodiny utíkaly a on četl a četl. Žena nakonec řekla: „Ty jsi blázen. Něco si tady čteš, i když se to týká mě, sedíme tu spolu, ale ty si povídáš sám se sebou, se svými dopisy.“

Jsou lidé, kteří sedí Bohu na klíně a při tom mu monotónně předčítají strany a strany své modlitební knihy. Modlit se znamená, především naslouchat. Proto je dobré do modlitby vstupovat vírou, s nadějí a především s láskou. Protože jedině ta umí naslouchat. Když se Ježíš modlí, je často o samotě a mlčí. Ale on není potichu. Naslouchá Otci a odpovídá mu.

 

 

Ukázali jsme si, že křesťanská modlitba je modlitbou víry, naděje a lásky. Je dobře, když je vytrvalá a směřuje k Bohu. Ten, kdo se modlí jako křesťan, se nemůže díky modlitbě uzavírat, ale naopak se otevírá. Vystupuje ze sebe a umožňuje Bohu, aby vstoupil do jeho srdce. Tím vkládá veškerou svoji naději v Boha. Jinými slovy můžeme říci, že mě Bůh slyší, rozumí mi, přijímá mě, takového jaký jsem, a postupně naplňuje moje já skutečným štěstím. Don Bosco kdysi řekl, že k poznání Boží vůle potřebujeme trojí: modlit se, čekat a přijmout radu.

Jestliže mě Bůh při modlitbě naplňuje skutečným štěstím, pak prožívám jednotu s Bohem, a tím také lépe rozumím všemu, co se děje kolem mne. Když to převedeme do našeho konkrétního dne, tak začínáme např. už ráno modlitbou v jakékoliv podobě, kdy díky mé jednotě s Ježíšem mohu žehnat všem lidem, s nimiž se setkávám, dokonce i těm, kteří mě nemají rádi. Během dne mohu skutečně veškerou starost dávat na Pána. Pokud se mám rozhodnout, tak se mohu ptát, jak by se na mém místě rozhodoval Ježíš. Mohu překonávat různé strachy díky tomu, že vím, že Ježíš je se mnou. V bezvýchodných situacích v něm mám oporu a měl bych umět překonat různá rozčílení, naštvání. Díky každodenní modlitbě jsem vděčný a umím se radovat z pěkných věcí. A je dobře, když vnímám Boha i během práce, během učení. Vzpomenu si na něho, že JE, že mě má rád.

 

„Moje tajemství je docela prosté: Modlím se. V modlitbě se sjednocuji s Kristovou láskou a vidím, že modlit se znamená milovat ho, že modlit se znamená žít s ním a že to znamená dávat za pravdu jeho slovům … Modlit se znamená sjednocovat se po čtyřiadvacet hodin denně s Ježíšovou vůlí, žít skrze něho a s ním a v něm.“ (Matka Tereza)

 

Modlitba

Modlitbu můžeme uvést Žalmem 91: http://www.youtube.com/watch?v=YE7PJTyR4E0

Ve společné modlitbě každý může Bohu říci, kým je pro něho Bůh je a děkovat za to, jakým způsobem zasahuje do jeho života. Zakončit společnou modlitbou či písní a prosbou o požehnání. 

 

 

Text katecheze (doc);

Prezentace katecheze (ppt); Prezentace katecheze (pdf);

Kartička barevně; Kartička černobíle