10. Hluboká pokora Mariiny poslušné víry

03.04.2014 10:13

PANNA MARIA JAKO ŽENA, KTERÁ SE MÁ RADOVAT Z TOHO, ŽE NALEZLA MILOST U BOHA, ALE TAKÉ ŽENA, JEJÍŽ SRDCE PROBODNE MEČ. ŽENA, KTERÁ NAPLNO PŘIJÍMÁ BOŽÍ VŮLI A KTERÁ SE UMÍ DÍVAT DO HLOUBKY UDÁLOSTÍ, KTERÉ PROŽÍVÁ.

 


Drazí bratři a sestry,

v adventní době patří zvláštní místo Panně Marii jako Té, která jedinečným způsobem očekávala uskutečnění Božích příslibů, přijala Ježíše, Božího Syna, ve víře i v těle, úplnou poslušností k Boží vůli. Dnes bych se rád spolu s vámi krátce zamyslel nad Mariinou vírou, počínaje velkým mystériem Zvěstování.

Chaîre kecharitomene, ho Kyrios meta sou - Raduj se, milostiplná, Pán s tebou“ (Lk 1,28, český překlad – „Buď zdráva“). Těmito slovy, podanými evangelistou Lukášem, se archanděl Gabriel obrací k Marii. Výraz chaîre - raduj se na první pohled vypadá jako běžný pozdrav, obvyklý v řeckém prostředí, ale toto slovo nabývá mnohem hlubšího významu, je-li čteno v kontextu biblické tradice. Tento výraz se v řecké verzi Starého zákona vyskytuje čtyřikrát a pokaždé se týká radosti z příchodu Mesiáše (srov. Sof 3,14; Jl 2,21; Zach 9,9; Pláč 4,21). Andělovo pozdravení Marii je tudíž pozváním k radosti, ke hluboké radosti, ohlašuje konec smutku, který je na světě kvůli omezením života, utrpení, smrti, zlobě, temnotě zla, která jakoby zastiňovala světlo Boží dobroty. Je to pozdrav, kterým začíná evangelium, dobrá zvěst.

Proč je však Maria vybízena radovat se tímto způsobem? Odpověď se nachází v druhé části tohoto pozdravu: „Pán s tebou“. Také zde se musíme pro správné pochopení tohoto výrazu obrátit ke Starému zákonu. V knize proroka Sofoniáše nacházíme toto vyjádření: „Jásej, siónská dcero… uprostřed tebe je Hospodin králem Izraele… Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe mocný spasitel“ (Sof 3,14-17). V těchto slovech je dvojí příslib daný Izraeli, siónské dceři: Bůh přijde jako spasitel a bude přebývat uprostřed svého lidu, v lůně siónské dcery. V dialogu mezi andělem a Marií se uskutečňuje přesně tento příslib: Maria je ztotožněna s lidem, který je snoubenkou Boha, Siónskou Dcerou opravdu a osobně. V ní se splňuje očekávání definitivního příchodu Boha, v ní začíná přebývat živý Bůh.

V andělském pozdravu je Maria označena za „milostiplnou“. Řecký výraz „milost – charis“ má stejný jazykový kořen jako slovo „radost“. Také tento výraz dále objasňuje pramen Mariiny radosti: radost plyne z milosti, vychází totiž ze společenství s Bohem, ze živoucího spojení s Ním, z toho, že Ona je příbytkem Ducha svatého, naprosto ztvárněná působením Boha. Maria je stvořením, které se jedinečným způsobem otevřelo svému Stvořiteli, dala se bezvýhradně do Jeho rukou. Žije cele ze vztahu a ve vztahu s Pánem; je v postoji naslouchání, pozorná ke znamením, která Bůh dává svému lidu; je součástí dějin víry a naděje v Boží přísliby, které jsou tkanivem jejího bytí. Svobodně se podrobuje obdrženému slovu, Boží vůli v poslušnosti víry.

Evangelista Lukáš líčí Mariinu událost pomocí jemného paralelismu s tou Abrahamovou. Jako je vrchní patriarcha otcem věřících, který odpověděl na povolání Boha vyjít ze země, ve které žil, a ze svých jistot, aby se vydal na cestu do neznámé země, kterou vlastní pouze v Božím příslibu, tak se v plné důvěře svěřuje Maria slovu, které jí přináší Boží posel, a stává se vzorem a matkou všech věřících.

Chtěl bych zdůraznit další důležitý aspekt: otevření duše Bohu a Jeho působení ve víře obsahuje také prvek temnoty. Vztah lidské bytosti k Bohu neodstraňuje odstup mezi Stvořitelem a stvořením, neeliminuje to, co prohlašuje apoštol Pavel o hlubinách moudrosti Boží: „Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! (Řím 11,33). Avšak právě ten, kdo je - jako Maria - naprosto otevřen Bohu, dospívá k přijetí Boží vůle, i když je tajemná, často neodpovídá vlastní vůli a je mečem, který proniká duši, jak prorocky řekne Marii stařec Simeon, když je Ježíš uváděn do Chrámu (srov. Lk 2,35). Abrahamovo putování víry obsahuje moment radosti, když se mu dostává syna Izáka, ale také temný moment, když má vystoupit na horu Moria, aby vykonal paradoxní gesto: Bůh jej požádal, aby obětoval syna, kterého mu právě daroval. Na hoře mu anděl přikazuje: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, své jediné dítě“ (Gen 22,12). Naprostá Abrahamova důvěra v Boha věrného příslibům nepřestává ani tehdy, je-li Jeho slovo tajemné, obtížné a takřka nemožné přijmout. Tak je tomu také u Marie. Její víra prožívá radost ze Zvěstování. Ale prochází temnotou ukřižování Syna, aby došla až ke světlu Zmrtvýchvstání.

Není tomu jinak ani na cestách víry každého z nás. Potkáváme světlé momenty, ale narážíme také na úseky, kde Bůh jakoby chyběl, jeho mlčení tíží naše srdce a jeho vůle neodpovídá té naší, tomu, co bychom chtěli. Ale čím více se otevíráme Bohu, přijímáme dar víry a klademe svoji důvěru zcela v Něho – jako Abraham a jako Maria, tím více nás Svojí přítomností (Bůh) uschopňuje žít každou životní situaci v pokoji a v jistotě Jeho věrnosti a Jeho lásky. Znamená to však vyjít z nás samotných a ze svých plánů, aby bylo Boží Slovo svítilnou, která řídí naše myšlenky a skutky.

Chtěl bych se ještě pozastavit u jednoho aspektu, který vyplývá z podání Ježíšova dětství, zachyceného svatým Lukášem. Maria a Josef přinášejí syna do Jeruzalémského Chrámu, aby jej představili a zasvětili Pánu, jak ukládá Mojžíšský zákon: „Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu“ (Lk 2,22-24). Toto gesto Svaté rodiny nabývá ještě hlubšího smyslu, čteme-li jej ve světle evangelní epizody s dvanáctiletým Ježíšem, který je po třídenním hledání nalezen v Chrámu, jak diskutuje se zákoníky. Na ustaraná slova Josefa a Marie: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali!“ odpovídá Ježíš tajemně: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ (Lk 2,48-49), to znamená ve vlastnictví Otce, v domě Otcově jakožto syn. Maria musí obnovit hlubokou víru, s níž přitakala Zvěstování; musí připustit, že přednost má pravý a vlastní Ježíšův Otec; musí umět ponechat svobodu synovi, kterého porodila, aby plnil svoje poslání. A toto Mariino přitakání Boží vůli v poslušnosti víry se opakuje během celého jejího života až do té nejtěžší chvíle, pod Křížem.

V souvislosti s tím vším si můžeme položit otázku: jak mohla Maria žít na této pouti vedle svého Syna v tak pevné víře i v temnotách, aniž by ztratila plnou důvěru v Boží jednání? Maria zaujímá vůči tomu, co ji v životě potkává, zásadní postoj. Při Zvěstování se ulekla, když slyšela andělova slova. To je bázeň, kterou zakouší člověk, dotkne-li se jej blízkost Boží, ale není to postoj toho, kdo má strach z toho, co může Bůh žádat. Maria uvažuje a ptá se, co znamená ten pozdrav (srov. Lk 1,29). V evangeliu je k označení tohoto uvažování použit řecký výraz „dielogizeto“, který odkazuje ke kořeni slova dialog. Znamená, že Maria navazuje vnitřní dialog se Slovem Božím, které jí bylo zvěstováno, nepřemýšlí o něm povrchně, ale pozastavuje se, nechává jej proniknout do svojí mysli a svého srdce, aby porozuměla tomu, co od ní Pán chce, tedy smyslu zvěstování. Další náznak Mariina vnitřního postoje k Božímu jednání nacházíme opět v evangeliu svatého Lukáše ve chvíli Ježíšova narození po klanění pastýřů. Praví se, že Maria „všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom“ (Lk 2,19), řecky symballon, což bychom mohli přeložit jako „držela pohromadě“, „ukládala společně“ ve svém srdci všechny události, které se jí staly; kladla každou jednotlivost, každé slovo, každou skutečnost do celku, konfrontovala a střežila, poněvadž uznávala, že všechno plyne z Boží vůle. Maria se nepozastavuje u prvního letmého porozumění toho, co se v jejím životě děje, nýbrž umí se dívat do hloubky, nechává se dotazovat událostmi, zpracovává je, rozlišuje a dostává se jí porozumění, které může zaručit pouze víra. Tato hluboká pokora Mariiny poslušné víry přijímá i to, čemu v Božím jednání nerozumí, a nechává na Bohu, aby jí otevřel mysl a srdce. „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána“ (Lk 1,45), zvolá příbuzná Alžběta. Právě pro její víru ji budou blahoslavit všechna pokolení.

Drazí přátelé, slavnost Narození Páně, kterou budeme zanedlouho slavit, nás vybízí, abychom žili touto pokorou a poslušností víry. Sláva Boží se neprojevuje triumfem a mocí nějakého krále, nezáří v proslulém městě, přepychovém paláci, ale přebývá v lůně panny a zjevuje se v chudém dítěti. Všemohoucnost Boha působí i v našem životě často mlčenlivou silou pravdy a lásky. Víra nám tedy říká, že bezbranná moc onoho Dítěte nakonec přemůže hřmot mocností tohoto světa.

Přeložil Milan Glaser